Mrtví muži netančí

Tentokrát jsem si vzal do vlaku zcela čerstvou novinku Míly Lince se zajímavým názvem, o které se všude mluví, ba na internetu narážím na trailer ke knize, věc u nás stále ještě ojedinělou. Zvědavost mi tedy velí prozkoumat dílo zblízka…

Začnu od povrchu. Obálka mi připadá velmi zdařilá, Jana Šouflová patří bezesporu k nejlepším českým knižním výtvarníkům, Lincův případ navíc evokuje její vynikající grafické ztvárnění knih Roberta Holdstocka. O to nepříjemněji mě překvapily trapně amatérské vnitřní ilustrace a mapka. Tak příkrý kontrast rozhodně nepůsobí dobře.

Nový příspěvek do autorova cyklu o Černém hvozdu, tajemném a záhadnými hrozbami naplněném území, kam směřují kroky vojáků a dobrodruhů toužících odhalit a zlomit jeho temnou moc, dále propracovává svět, do něhož Linc vsazuje řadu svých příběhů. Jména a reálie eklekticky kombinují evropský středověk (křesťanství podobné monoteistické náboženství, město Svinibrod, německé šlechtické predikáty apod.) a naprostou fikci. V žánru se to sice využívá poměrně často, ale osobně to považuji za poněkud matoucí. Vyprávění o pouti tří mužů za jejich nepříliš radostným osudem se tváří drsně, jeho literární stylizace je však silně romantická. Zmínky o blátě a krvi příliš nedodávají realističnosti dílu, v němž postavy v průběhu boje deklamují hesla a promlouvají ve stylu rytířských románů 18. století. Nejen tím působí nepřesvědčivě a neživotně, jako pouhé figurky na šachovnici, kterými jejich tvůrce pohybuje v místy zbytečně zamotaném ději působícím jako scénář nějaké hry na hrdiny. V téhle souvislosti si vzpomínám na časopisecký rozhovor s Jaroslavem Velinským, podle něhož nestačí „jenom vysypat na vymyšlenou mapu do jakéhosi staro-středověku hromadu „lidiček“ – tedy všelijakých Rolandů, Merlinů a krásných královen.“ Navíc škoda, přeškoda, že Linc důsledněji nevyužil motivu „tance smrti“, tak atraktivního a fantastikou takřka nedotčeného. Propracované pojetí „posmrtných úkolů“ mrtvých bojovníků třeba v Červenákově cyklu Černokněžník přitom ukazuje, co by se s postavou Volkana, posla Paní Smrti dalo udělat.

Na výsledném dojmu z knihy se podepsal i nakladatel. Text evidentně neprošel důkladnější redakcí, na mnoha místech by bylo dobré jej stylisticky ještě doladit (hrdinové občas mluví s tak lapidární stručností, že jim sem tam vypadnou nějaká slova).

Nový román Míly Lince pluje v proudu průměrné české fantasy, jejíž existence je jistě nutná a chvályhodná, protože bez ní by nikdy nevznikla a hlavně nevynikla díla nadprůměrná. Nechce se mi ale věřit, že by se již skoro deset let publikující autor, navíc respektovaný a oceňovaný publicista, smířil s průměrností. Navíc se obávám, že se stávajícím nakladatelským zázemím nemá příliš šanci dále růst. Počkejme si dále a uvidíme.

Z deníku negramotné čtenářky psaný jejím gramotným otcem (Wojta Běhounek) - Vyšlo 22.10.2022 na dnes jich zrušených stránkách časopisu Pevnost.