Začínající autoři mají obrovskou smůlu. V drtivé většině případů z nich i přes veškerou snahu nikdy nic nebude. A můžou si za to sami.
Tak, ostrý výrok na začátek vysloven, náboje pro hádku rozdány. Ale stejně vysvětlím, co mne k tomuto výroku vedlo, a proč si myslím, že současná literární fantasy a sci-fi scéna je na tom bídně. I přes fakt, že žijeme ve zlaté době a možnosti, které mají nováčci dnes, daleko přesahují možnosti kdykoliv jindy. Vychází hromady knížek, technika a internet umožňují zpřístupnit díla čtenářům na tři kliknutí. Autoři mají platformy, kde mohou komunikovat, učit se, zlepšovat se… A tím to končí.
Podpoře začínajících autorů se věnuji už docela dlouho, několik let jsem vedl literární dílnu v knihovně, kde se snažím iniciovat další a další, porotcuji soutěže, snažím se být v obraze. Samozřejmě, má to své limity, ale přesto ten obraz své kontury má. A popsat bych ho mohl lapidárně autentickou citací: „Je natolik sebevědomá a blbá, že nevidí, co sama sobě způsobuje. Nehledě o tom, jak katastrofálně pracuje s jazykem.“
Sebevědomí autorům rozhodně nechybí. Je to dobře, ušlápnutá myš nikdy slavná nebude (tedy většinou). Ale velmi často je to sebevědomí přebujelé. Dokazuje to řada profilů na faceboku: „Franta Vomáčka – spisovatel fantasy“. Jo – Pratchett taky psal o mágovi, co neuměl čarovat, ale na klobouku měl napsáno „mák“. Milí začínající autoři si vytváří autorské stránky, blogy, instagramy a kdo ví co ještě, a přitom jejich bibliografie čítá maximálně jednu povídku, někdy i dvě. A samozřejmě rozepsanou knížku, kterou nikdo nechce vydat, takže na ni sbírají finance na startovači, ideálně s hláškou: „Kdo nic neriskuje, nic nezíská“, a tak neriskují a nechají si to zaplatit předem, aniž by věřili v sebe sama, protože fantasy je žánr, který autorům VYDĚLÁVÁ. Ne moc, ale i průměrná fantasy se minimálně zaplatí.
Jako autor takovým lidem nezávidím – zkušenost říká, že ze stovky podobných individuí jich většinou nějakých devadesát pět projekt nikdy nedotáhne, a pokud ano, tak většinou skončí u prvního dílu plánované pentalogie – protože psaní a vydávání knížek je dřina a řemeslo, a poctivé řemeslo znamená poctivou práci a občas mám pocit, že do toho se už mnohým nechce. Ve výsledku si takový autor ubližuje – u odborné veřejnosti, u nakladatelů, redaktorů, recenzentů, knihkupců… tedy u těch, které potřebuje každý pořádný spisovatel.
Jako čtenář pak těmto autorům nevěřím ani nos mezi očima – když jim nevěří žádný z nakladatelů (nebo za žádným tihle autoři radši ani nešli?), když si nevěří sami (je snadné začít byznys bez vstupního kapitálu, to opravdu dokáže každý), proč bych jim měl věřit já? Osloví možná svých pár kamarádů a fanoušků, ale sakra – kdo chce být spisovatel, musí se snažit oslovit všechny. Jinak je jen grafoman.
Nehledě na to, že když si pročítám ukázky na startovači u těchto projektů, tak i padesát odstínů šedi se zdá být jako docela kvalitní literaturou. Ostatně, všimli jste si, že mezi mladými se jenom velmi zřídka objeví někdo fakt dobrej? Jsem starej fantazák, takže ano, čekám na dalšího Žambocha, Šlechtu, Mosteckého, Procházku… a oni nejsou. Není tu žádná výrazná osobnost nejmladší generace. Místo toho se na facebooku množí dotazy typu „píšu první díl románové pentalogie. Jak mám pojmenovat hlavního hrdinu?“
Souvisí to s výše uvedeným. Zkušenosti s facebookvskými skupinami ukazuje totiž, že začínající autor:
Zase se jako čtenář ptám – to od těchto lidí mám něco číst? Jsou jejich knihy stejně nevyzrálé, jako jsou oni nevyzrálí autoři? A zase – přitom těch možností je.
Existují literární dílny (a díky za ně!), ale… Ale! Některé z těch dílen vnímám víc jako marketingový produkt než upřímnou snahu někomu pomoci. A když mi jeden „lektor“ poslal vážně míněný dotaz, proč jsem si dovolil na facebooku lajknout někoho, kdo o něm napsal, že není úplně nejlepší, a jestli jsem normální … nevím, jak vy, ale já tohohle autora číst a nic se od něj učit nechci. A já vám slibuju, že když napíšete, že jsem blbec, a někdo vám to lajkne, tak vaše známé obepisovat nebudu.
Facebook je velké zlo. Ve skupinách vládne „přátelský duch“, ať už je tím míněno cokoliv. Na texty typu: „tohle jsem napsal, co si o tom myslíte“ totiž NIKDY nesmíte napsat, co si myslíte, protože pak budete umlčeni jako prudiči, co ducha přátelství narušují, kteří nemají co říct („a co jsi napsal ty?“), zbytečně shazují („nedávala jsem to sem proto, aby mi lidi nadávali“) a tak. To jako vážně?! Na druhou stranu, když už se „přátelský duch“ facebookových skupin prolomí, změní se v hon na čarodějnice. Je strašně snadné trefovat se do snadných cílů, ale nepomůže to ničemu a dotyčenému autorovi už vůbec ne.
Nechci být kazišuk. Důvěra ve vlastní síly je důležitá. Poraženectví nemá cenu. Autor se musí umět prodat. Rozhodně. Ale když za tím vším NENÍ napsaný text, hotová kniha, smlouva s nakladatelem, nedá se tomu věřit. Už takhle vyšlo příliš mnoho sraček, než abych jako čtenář doufal, že ta tisící první bude zázrak. Nejspíš totiž nebude.
Proč to píšu? Protože nedá žádnou práci trefovat se do snadných cílů. Ale hlavně proto, že jsem čtenář. A chci číst kvalitní věci. A chci být u toho, až nějaký autor vyroste do hvězdy. Chci nové Žambochy, Šlechty, Mosťáky a Procházky. Bohužel, mezi tou úplně nejmladší autorskou generací takoví chybí. A mohou si za to sami. Sedí na Facebooku, podporují přátelského ducha skupin, a šlapou si po štěstí.
Bohužel ale i po tom mém.
—
Celý článek byl k nalezení na webu Dagon, kde vyšel na začátku července 2017. Stránky jsou nicméně zrušené a tak tady máte hejt celý ;-)