Lincovo designové myšlení pro spisovatele

Jsem amatér a vnímám věci povrchně. A proto vymýšlím opakovaně kolo a s naivitou sobě vlastní to propaguju jako vynález století. Vítejte proto ve světě „Lincova designového myšlení pro spisovatele“… Článek původně vyšel na webu Triumvirátu, kde jej najdete kompletní i s ilustracemi. Až budu mít někdy čas, tak to doplním o příklady a návody jednotlivých metod a třeba i o nějaké další poznatky… ale víte, jak to s tím časem chodí, takže nečekejte a čtete:

Místo úvodu pár stažených definic:

• Designové myšlení je kreativní přístup nebo řada kroků, které vám pomohou nacházet smysluplná řešení problémů.
• Designové myšlení je také způsob uvažování, protože začnete na svět nahlížet jako designér, ačkoliv jím nejste. Myslet jako designér neznamená, že umíte kreslit; znamená to, že se nebojíte udělat krok do neznáma a být kreativní v nejednoznačných situacích.
• Osvojit si myšlení designéra vám umožní vidět příležitosti namísto problémů a dodá vám odvahu hledat řešení, která přináší změny. Víme, že tento přístup může být odlišný od  způsobu, jakým jste zvyklí pracovat, a  vědomí, že konečný výsledek je nejistý, může být nepříjemné, ale pamatujte, že je důležité mít v tento proces důvěru.

Když to velmi zjednoduším: Designové myšlení má v centru koncového zákazníka (u výrobků, u služeb) a jeho spokojenost. Mějte to také tak: tedy uvědomte si, pro koho píšete a co ten člověk chce číst.

Proces designového myšlení pro spisovatele:

Co vás tedy čeká? Existují různé varianty metodiky, vycházím z pětifázového členění a hezky přeloženého do češtiny:

• Průzkum – rozhodnu se, co budu psát. Může to být nějaký nápad (co třeba napsat povídku o čertím penisu?), přání (chci napsat fantasy), vize (rozhodně nenapíšu nic tak špatného, jako Stmívání)
• Analýza – námět si zpracuji do nějaké podoby, ať už ve formě první věty nebo osnovy příběhu. Prostě budu vědět, co budu psát a kdo bude hrdinou…
• Tvorba – zde píšu, píšu a píšu a získám prototyp povídky
• Testování – prototyp řádně otestuji na uživatelích, abych neměl zmetek
• Realizace – a hotovou povídku nebo knihu pošlu do světa…

V zásadě nejde o žádné velké moudrosti. Řadu věcí děláte intuitivně, aniž byste nad tím nějak přemýšleli, takže nehledejte žádné složitosti. Takže proč se tím zabývat? Proč číst několik stránek odborných termínů a zkoušet ty různé metody?

Protože vám to může pomoci. Minimálně si srovnat myšlenky. Nejde přitom o nic víc, než jednoduchý princip „vyberte si žánr a dodržujte jeho pravidla (včetně pravidel porušování pravidel)“. Jako třeba v těchto příbězích ze života:

• Příklad 1: chci psaním zapůsobit na jednu parádní zrzku. Vím, že má hrozně ráda klasickou fantasy. Já píšu klasickou scifi. Nebudu přemýšlet, jak ji přesvědčit, aby si přečetla scifi, ale napíšu jí klasickou fantasy. Případně nebudu debil a zrzku normálně pozvu do kina.
• Příklad 2: chci se stát nejslavnějším a nejbohatším autorem v Čechách. Prozkoumám si cílovou skupinu, projdu si webové komentáře, projdu si statistiky prodejů – ty zejména. Zjistím, že nejvíc na odbyt šel Kulhánek. Zjistím, že Kulhánek už nepíše, tak si vymyslím akční jméno, které také začíná na K a budu psát jako Kulhánek a ještě k tomu udělám věc, kterou on skoro nedělá: začnu ty knížky vydávat. Nebudu přemýšlet, jak masu lidí, kteří chtějí číst Kulhánka, naučím číst klasickou fantasy, kterou mám rád a píšu já.
• Příklad 3: píšu pro partu kamarádů příběhy z dračího doupěte. Ale říkali, že spisovatel vydává knížky a píše do soutěží. Jenže tam pořád prohrávám. Zamyslím se nad tím, co píšu a kdo je cílovka. A vykašlu se na literární soutěže a budu psát dál pro partu kamarádů, která bude spokojená, a až se budu chtít stát slavným, napíšu něco úplně jiného, třeba něco jako Kulhánka.

Tak vidíte, žádná velká věda – a přitom perfektní příklady designového myšlení. Takže dost úvodu a šup do procesu!

 

Průzkum:

Jsem na začátku. Tady si musím vybrat žánr a svého koncového čtenáře. V zásadě jsou tu dvě možnosti:

• Chci psát, co mě baví à hledám cílovou skupinu a zpracovávám text podle jejich preferencí, mám relativní volnost, jen hrozí, že má cílovka nebude nijak početná (viz pět kamarádů, co hrají dračí doupě)
• Chci něco dokázat pomocí psaní a cílová skupina jasně ví, co chce číst, a já se jí přizpůsobuji
  1. Může jít o literární soutěže, mají nějaké zadaní (například žánr, téma, rozsah atd.) – v tomto případě jde vlastně o psaní na zakázku
  2. Psaní na objednávku (když nakladatel řekne: „chci povídku o tom a o tom“, anebo rovnou celou knížku. Může jít o příspěvek do antologie, o knihu do cyklu, o samostatnou knihu…)
  3. Psaní pro trh (podchycení aktuálních témat, aktuální obliby žánru, toho, co lidé chtějí číst. V extrémní podobě může jít třeba o paměti čerstvě zemřelých osobností, o rozhovory s náhle zlatými sportovci atd., ale také o psaní steampunku, když zrovna frčí steampunk…)

Zase to trochu zjednodušíme. První bod platí u vlastního psaní pro radost. Pokud ale budu psát povídku do antologie o nacistech – pak si musím definovat, kdo to asi bude číst (velmi pravděpodobně velká skupina lidí, kteří rádi čtou válečné příběhy o nacistech), a napíšu povídku, která zapadne do žánru a do tématu (takže bude o nacistech). Milostná romance dvou elfů, kteří nemají s nácky nic společného, do takové knihy zjevně nepatří. Experimenty jsou povoleny, ale jen když vím, proč experimentuji, mám na to schopnosti a nedělám to jenom proto, abych šokoval.

Pokud toto mám rozmyšleno, mohu využít k dalšímu rozboru některé z designových metod:

• Rozhovor s uživateli (ptám se svých čtenářů, co rádi čtou, co je baví. Dám si s nimi pivo, popovídám si na conu, píšu si s nimi mejly…).
• Dotazníky/anketky na webu, na sociálních sítích (ptám se svých fanoušků méně osobní formou, třeba Facebook tyhle nástroje umí využívat velmi dobře)
• Rozhovor s odborníky (ptám se knihkupců, co lidi nejvíc kupují, nebo recenzentů, co se nejvíc líbí, nakladatelů, co by chtěli vydávat). S nimi se můžu potkat třeba na conech, na Světě knihy, na různých přednáškách. Osobně nebo mailem je ale obtěžuji s rozumem, mají dost práce a nechci si jako autor udělat hned reklamu ve stylu „to je ten otrava, co se ho nejde zbavit“
• Pozorování (sleduji, o čem se mluví, co se čte, o čem se píše, co se píše – na webzinech, v tištěných časopisech, v médiích mimo fantastické ghetto)
• Výzkum od stolu (zjistím, jak píší vaši konkurenti)
  1. Zjednodušeně řečeno – čtěte. A to hodně!
  2. Čtěte věci z daného žánru, abyste neobjevovali originální zápletky, jakože třeba družina půjde hodit nějakou cetku do ohnivé hory
  3. Čtěte i věci mimo žánr, který chcete psát. Čtěte dobré, klasické knihy. Čtěte věci, které vám jsou odporné. Získejte zkušenost, vyplatí se ji mít. Dostanete se tak na místo, kde tráví čas vaši čtenáři. A třeba z toho něco pochytíte.
• Imerzivní zkušenost (nebo také zúčastněné pozorování)
  1. Tahle metoda se používá třeba v případě vymýšlení služby pro nevidomé tím způsobem, že si zavážete oči a procházíte službou s touto zkušeností. Anebo se vydáte na místo příznačné pro cílovou skupinu (když vymýšlíte něco pro zemědělce, zkuste si jeden den zemědělcem být).
  2. Jestli nějaký takový zážitek chcete celkem snadno, zkuste si projít třeba Neviditelnou výstavu. Ale zkušenosti sbírejte všude. Pokud chcete napsat souboj, naučte se šermovat, pokud má být váš hrdina horolezec, vylezte na nějakou skálu…
• Brainstorming (probírám se svými betami, co by šlo napsat a co by bylo zajímavé)

Těch metod je samozřejmě víc. Nemusíte rozhodně používat ani všechny tyhle – vyberte si takovou, která se vám líbí nebo která je vám sympatická.

Na základě tohohle získáte: Nápad, námět, směr příběhu

 

Analýza:

Opět tu máme pár metod, kterými můžete námět víc rozpracovat, a to i na základě vlastních schopností:

• Swot analýza (uvědomím si své přednosti, slabiny, výzvy a ohrožení)
  1. Pokud jste se s ní nesetkali, tak tady se dozvíte více: https://cs.wikipedia.org/wiki/SWOT
  2. Nemusíte si dělat swotku úplně poctivě, můžete klidně jenom intuitivně
  3. Příběh vybíráte na základě toho, co dokážete a co chcete psát!
  4. Pokud vám nejdou erotické scény, buď pracujte na tom, jak je napsat lépe, nebo je vynechte a opište jinak.
• Empatická mapa (zjistím si, co by moje cílovka mohla chtít a jestli mi to pasuje do toho, co chci napsat. Zamyslím se, co očekává, co se jí líbí a co ne…)
  1. Cílovka chce hrdinu – jaký má být, co má dělat…
  2. Cílovka chce atraktivní prostředí – kam děj zasadíme?
  3. Cílovka chce překvapení – asi by to mělo mít nějakou pointu
  4. Píšete klasické básně, takže cílovka nejspíš bude chtít, aby se rýmovaly…
  5. Všechny tyto části lze podrobit stejnému procesu designového myšlení pro spisovatele a výsledný příběh pak poskládat z těchto střípků. Cyklení ve fázi přípravy povoleno.
• Myšlenkové mapy
• Zpracování dat z průzkumu (uspořádám si to, co už vím)
  1. Pokud si to nesrovnáte jenom v hlavě, napište si to na lístečky a ty rozřaďte podle témat. Nevyleze vám z toho třeba něco?

Na základě toho získáte: nástřel příběhu – budete vědět, co chcete psát, čemu se vyhnete a jak námět zasadíte do děje, jaké postavy se vám tam mihnou. Můžete mít v téhle fázi skoro kompletní osnovu, můžete mít také jen první větu a atmosféru, kterou by to mělo mít. Ale v každém případě víte, co budete psát!

 

Tvorba:

Tady už píšete… metody zde nastřelené pak pomáhají proces tvorby ukočírovat nebo pošťouchnout, ale taky můžete prostě jenom obyčejně psát a na všechno ostatní se vybodnout. Metody z této části jsou zpracovány v mnoha jiných publikacích, tak opravdu jen namátkou.

• 2D i 3D modely (nevím, jak vypadá vesmírná loď nebo hrad, kde se děj odehrává? Vyrobím si to nebo nakreslím. Postavím z lega. Vytvářím si mapy. Maluji hrdiny…)
• Storyboard (Nejsem si jistý, jak příběh poskládám? Udělám si osnovu)
• Metodické pomůcky (používám známé diagramy vývoje příběhu, grafy, scénáristické poučky, dějové křivky, zákonitosti vyprávění…
  1. Tohle najdete ve všech odbornějších publikacích o psaní.
  2. Tou nejzákladnější pomůckou je třeba klasická stavba dramatu: Expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa)
• Vyprávějte (vyprávím příběh před tím, než ho napíšu a sleduji, co to s posluchači dělá)
• Karty postav (Popíšu jejich fyzický vzhled, vlastnosti, jejich historii a původ, vyjadřování, zvláštnosti, cíle…)
• A ještě jednou: prostě píšu.

Na základě toho získáte: prototyp. Tedy napsanou povídku v první verzi. Prototyp není hotová verze!

 

Testování:

Uživatelské testování není nic jiného než betatesting – a bez uživatelského testování bezchybně nefunguje ŽÁDNÝ výrobek, ani vaše povídka. Proto tuto část neberte na lehkou váhu.

Základem je „standardní betačtení“ – betačtenář text čte a zkoumá různé aspekty: stylistiku, logickou stavbu příběhu, funkčnost postav, odbornost, gramatiku a překlepy…

Můžete zkusit i něco z designových metod.

• A/B testování (udělám dvě verze a sleduji, jak která působí na čtenáře)
• Skórování (pokud mám povídku zbetovanou a sám na to dál nestačím, pošlu ji do soutěže, ať vím, jak si stojí proti konkurenci
  1. Ale vždy až po vyčerpání všech ostatních možností!
  2. Případně si poměřujte penisy s kamarády, kteří také píší… Takové literární setkání se stejně nadšenými lidmi je příjemné i v jiných ohledech

Na základě toho získáte: Podklady pro opravení povídky do finální podoby à a tedy po provedení všech úkonů hotovou povídku!

 

Realizace:

Zde se pohybujeme se ve dvou liniích

• Linie „dopsal jsem povídku“ – po umístění v soutěži nebo po zbetování odevzdávám hotovou věc a publikuji. Hotovo, konečná, splněno.
• Linie „jdu psát další povídku“ – na základě čtenářských reakcí z hotové věci zpracovávám podklady pro příští psaní a nezapomínám nic z toho, co umím. V celkovém procesu psaní se vracím na začátek, který neustále opakuji až do okamžiku, kdy o mně vyjde pochvalný nekrolog. Teprve potom je hotovo.

 

Závěrem:

Radujte se z chyb. Celý proces je nastaven jako vytváření mnoha variant a jejich postupného seškrtávání a opravování. Právě to nás dostane k dlouhodobému úspěchu.

Pokud jste dočetli až sem, možná máte pocit, že jste se nedozvěděli nic nového. Jak jsem psal na začátku, je to vlastně hrozně jednoduché a spoustu těch věcí už děláte, pokud už píšete. Nicméně uvědomění si toho, jak celý proces vypadá, vám může pomoci. Snáz dosadíte jednotlivé proměnné do vzorečků. U mnoha metod, které vypadají vědecky, se stačí leckdy jen zamyslet. Přece jen toho o sobě spoustu víte.

A nakonec třeba i zjistíte, proč a pro koho píšete a co psát chcete a co psát nechcete. I to je vítězství, protože svou energii už nemusíte soustředit na to, co nechcete, ale na to, co chcete.

A pak svět bude krásnější, tráva zelenější, holky povolnější a povídky lepší!