Velký výlet na Kozí hrádek

Kozí hrádek je magické místo. Existuje ve světě Černého hvozdu a všímavý turista jich najde bezpočet i u nás v republice. Vždyť i já znám tři - jeden v Průhonicích, jeden v Křivoklátských lesích a jeden u Tábora. A to jsem je ani cíleně nehledal, jen na ně v průběhu let narazil.

Posledně jmenovaný je z těch tří největší a určitě je i nejznámnější a historicky nejvýznamnější, protože se sem kdysi uchýlil Jan Hus. A nějakými podivnými cestami se stalo, že i tenhle Kozí hrádek se stal vzorem pro ten románový.

Mám k tomu teorii. Kdysi jsem o něm slyšel, kdysi jsem viděl i obrázek. Úspěšně jsem to zapomněl a při psaní se mi to vybavilo - taková ta zasutá vzpomínka, kdy ani nevíte, že vzpomínáte a máte pocit, že vymýšlíte. Protože jenom tak si dovedu vysvětlit, jak je možné, že románová podoba Kozího hrádku odpovídá té skutečné. Přibližně, samozřejmě - a v průběhu psaní stále méně, ale v hrubých základech ano. Anebo to také může být náhoda, kouzlo, osud.

Vyberte si.

Letos jsme se první zářijový víkend rozhodli oslavit konec prázdnin právě výletem na toto místo. Byl to hokus pokus - a z patnácti kilometrů za něco stály asi jenom dva. Holt žádné divoké lesy, žádná hluboká údolí a zalesněné stráně. Krajina v okolí je poněkud civilizovaná. Ale aspoň jsme přecházeli přes dálnici ve stavu rozpracování - pěšmo je to pěkně široký kus asfaltu. Z auta to tak nevypadá…

Výprava byla zpestřena i žízní některých přítomných, jejichž touha po pivu, povzbuzená odbornou debatou, pomohla zhmotnit hostinec na mýtince vporstřed pustých lesů. Popíjet pod stromy bylo velmi příjemné. Teprve po chvilce jsme zjistili, že od cíle našeho výletu jsme co by kamenem dohodil. A to doslova.

Na Kozím hrádku jsme prolezli, co se dalo - a abychom této příležitosti dodali na lesku, přítomní cestovatelé se stali svědkem jednoho malého slavnostního okamžiku - nakladateli byl předán rukopis další “černohvozdí” knihy “Když se pohne les”. Bylo to více než symbolické; vždyť většina děje se odehrává právě na Kozím hrádku. A abychom si to užili úplně nejvíc, předání proběhlo na nejvyšší zdi zříceniny.

Pak už následovala nejhezčí část výletu, kdy cestička vedla nádherným lesem podél říčky (že by Bělava?) a následně do Tábora, kde jsme zajedli a zapili ušlé kilometry. Společníky nám tam byla známá autorská dvojice Jirka Procházka a Klára Smolíková. Jestli jejich kniha bude stejně zábavná, jako tihle dva, k čertu s Černým hvozdem… ehm, no, ještě si to rozmyslím, jestli budu tak radikální… ale asi nebudu ;-)

Celý výlet byl velice příjemným a milým, s příjemnou a milou společností (již zmínění JWP s Klárou Smolíkovou, spisovatel Honza Dobiáš, redaktor a alkoholik David P. Stefanovič a samozřejmě nejmilejší z nakladatelů Michael Bronec). A navíc se les konečně doopravdy pohnul a byl odevzdán.

Mise splněná.

Příště se nejspíš pojedeme podívat na “První hřeben”, kde Meyrinka poprvé překvapili Kostrouni.