Objev tisícileti: čtenáři existují!

Každý autor o nich už slyšel. Někdo na ně věří, někdo o jejich existenci pochybuje. Každý tajně doufá, že jednou někoho takového uvidí, i když někdy se i zdá, že spatřit sněžného muže je pravděpodobnější.

Malou náplatí bývá, když spatříme ne toho „svého“, ale nějakého, který patří kamarádovi. To pak většinou přicházejí na řadu esemesky - přeposíláme, blahopřejeme, závidíme. A doufáme,  že jednou je psatříme i my…

Koho? Přece skutečné cizí čtenáře. Neznámé obyčejné lidi, které neznáme nebo kterým jsme knihu nevnutili.

Ne, není čas k jásání. Nepotkal jsem nikoho takového (jen jednou jsem byl blizoučko, když jsem potkal člověka čtoucího Epochu speciál - ale to prostě není „celá moje vlastní knížka“). Ale díky moderním technologiím jsem nedostal esemesku, ale obrázek od kamaráda Adama. Tož mu díky…. :-)

Asi o měsíc později se jinému kamarádovi Vítkovi povedlo vyfotit dalšího čtenáře. Mám z toho radost velikou převelikou. Dokazuje to, že ten první nebyl jen náhodnou anomálií, ale že normální lidi, kteří si čtou knihy, skutečně existují :-)