Jedna ze starších povídek. Prošla jednak Pevností, jednak elektronickým sborníkem, který loni vydal sarden. Odtud je i ke stažení v několika formátech, komu by to nestačilo tady. Hezké počtení přeji :-)
Thogamoro Nei nebyla velká společnost. Byla dokonce tak malinká, že nikdo ve velkých korporacích ani netušil o její existenci. A tak se ve stínu nevědomosti plížila kupředu, až jednoho dne explodovala. Tehdy se svět otřásl a Thogamoro Nei se stala číslem jedna.
Když její vojáci přišli do Prahy, nikdo je nečekal. A ti, kteří je čekali, jen lhostejně pokrčili rameny a přijali ji jen jako další z mnoha, které přišli před ní. Přesto pan Mudo ve vzduchu cítil něco, co ho nenechávalo klidným.
Stará Praha s šedivými domy a opuštěnými továrními halami skrývala cosi podivného. Cosi tajemného.
“Co tu chcete?” zeptal se ho Musorskij a zachmuřeně si prohlížel tenký proužek dýmu, který stoupal z cigarety.
“Je to největší město v této oblasti.”
“Vím. Ale co tu chcete?”
Pan Mudo nehnul ani brvou. “Pevné pozice.”
Musorskij byl jedním z mála, kteří se o příchod Thogamoro Nei zajímali. Musorskij se zajímal o všechno, co se týkalo tohoto města, třeba jen okrajově. Říkalo se o něm, že má známosti mezi veliteli, kteří střežili Hranici. Říkalo se, že ze západu dostával zboží, které se jinak do oblasti nedostalo.
“O co vám jde?” ptal se stále Musorskij a začínal být pěkně naštvaný.
Pan Mudo se usmíval a nedělal si z jeho zloby vůbec nic. Jen nenápadným, předem dohodnutým, gestem dal znamení svým dvěma průvodcům, aby byli připravení. Hromotluci, kteří ho převyšovali minimálně o hlavu, stejně nenápadným gestem odpověděli.
“Řekněte mi něco o staré části města,” řekl Japonec.
“Myslíte tam?” ukázal Musorskij z okna na masu šedivých zdí a betonové džungle. Z hotelu vysoko na kopci byl krásný výhled na ošklivou krajinu. “Nic, co by stálo za řeč. Žijou tam trosky, ti, kteří utíkají před světem a před zákonem a ti, kvůli kterým se slušný člověk jako my dostane za Hranici jen dost těžko.”
Pan Mudo vševědoucně přikyvoval. Než se společnost dostala do Prahy, musela nasadit do akce nejenom svou perfektní armádu, ale i své perfektní zboží, kterým uplatila neúplatné vojáky.
Pan Mudo věděl mnohem víc, než věděli lidi na západě. Že Hranice vlastně žádnou Hranicí není, pokud si někdo usmyslí ji překročit.
Musorskij se zvedl ze židle. “Musím jít. Ale ještě se uvidíme, pane Mudo,” řekl. Japonec o tom nepochyboval. Velký šéf nehodlal přijít o své pozice na vrcholu moci. A malou armádu, která s Thogamoro Nei přišla, nemohl nechat bez dozoru. Pan Mudo se v duchu usmíval, protože věděl víc než lidi na západě, ale věděl i mnohem víc než lidi tady.
Starosti s vysloužilým ruským vojákem si nedělal. Nemusel.
***
Vědma žila na špinavém nádraží. Stálo na mohutných železobetonových sloupech v úrovni druhého patra. Masivní šedivá budova s rozbitými hodinami hned pod střechou zela většinu času prázdnotou.
Mnoho lidí vlakem nejezdilo a vlak jezdil, jenom když měl strojvůdce náladu. Potom zrezivělé vagóny zaduněly na viaduktu nad střechami a osvětlená okna na okamžik ozářila temnotu noci.
Vědma měla malý pokojíček tam, kde dřív bývala pokladna. Rozbité sklo zatloukla prkny a přes matrace přehodila starou vojenskou deku. Když si zapálila svíčku, bylo tam útulno. V hale běhaly krysy a šmejdily po zemi, jestli náhodou něco nenajdou. Občas se na ni přišly podívat. Jejich červená očka zářila ve tmě a ona slyšela jejich vzrušený šepot. Věděly, že se přátelí s Krysákem, a tak ji tolerovaly. Možná ji měly i trochu rády.
Toho večera za ní Krysák přišel. Krysy ho doprovázely a motaly se mu pod nohama. Tiše si s nimi povídal a pak jim nechal kousek chleba. Vědma vyšla ze svého příbytku a pohladila ho po ruce.
“Copak neseš za zprávy?” zeptala se ho.
Krysák se usmál a odhalil tak řadu zkažených zubů. Oči měl skelné a Vědma posmutněla. Doufala, že s tím přestane.
“Přijel nový člověk,” řekl Krysák. “Z daleka.”
Vědma napjatě poslouchala. Krysy věděly hodně a co věděly, to mu řekly. “Prý se po nás ptal.”
“Po nás?”
Vědma zavedla Krysáka k sobě do svého útulného pelíšku. Posadila ho na matraci a začala rozčesávat jeho zplihlé vlasy. Míval krásné vlasy.
“Nosí sebou velký černý kufřík. Co v něm je, nevím, ale i Čaroděj o něm už přemýšlí.” Čaroděj byl otec Rodu, jejich ochránce. Bydlel ve velkém domě a věděl o všem. Alespoň Vědma si to myslela, i když Krysák měl úplně jiný názor.
Krysák byl vůbec zvláštní. Nepatřil nikam. Nikdo ho neměl rád, málokdo ho toleroval. Často se procházel uličkami staré Prahy a provázel jej pach alkoholu; často mu v krvi kolovalo víc chemikálií než krvinek, ale přesto se občas zastavil za Vědmou a povídal si s ní. A ona…
Krysy nahlížely škvírami dovnitř a tiše se smály. Vědma se na ně ošklivě podívala, ale ony se smály ještě víc.
“Cítím mezi sestřičkami strach,” řekl najednou Krysák. “Nikdo neví, co od něj může čekat.”
Vědma jen přikývla. Také cítila strach. Strach, který se snesl na nádraží a tiskl ji k zemi. Vítr k ní přinesl podivné napětí a závan čehosi, co vonělo velkými dálkami a velikou bolestí.
Odložila hřeben a přitiskla se ke Krysákovi. Byl horký.
“Jmenuje se Mudo a dal bych krk za to, že jsem to jméno už někde slyšel,” řekl ještě a pak Vědma sfoukla svíčku.
***
Policejní vrtulník kroužil po půlnoční obloze. Mraky byly tak trochu rudé a tak trochu žluté, jak se od nich odrážela světla nočního města. Měsíc se už celé roky neukázal a studený vítr se v ulicích zabydlel.
Blížila se zima a nejenom stromy se zbavovaly svého listí. Musorskij stál na terase svého mrakodrapu, vysoko nad údolím, kudy dřív vedl jeden z největších mostů ve městě. Teď z něj zbyly jen trosky. A dál, dál už byla stará Praha. Šedivé, opuštěné město, kam se ani Musorskij neodvažoval.
Neutekl z Minsku proto, aby se nechal zabít tady.
“Kdo je ten pan Mudo?” zeptal se Človíčka v drahém obleku.
“Snažil jsem se něco zjistit, ale společnost Thogamoro Nei si všechny informace hlídá. A to dost dobře. Nepodařilo se mi zjistit o společnosti vůbec nic. Nikdo nic neví a ti, kteří něco věděli, už nejsou mezi námi.”
Musorskij se otočil zády k temnému městu a zkoumavě hleděl na plešatého informátora. Byl nejlepší ve svém oboru. Kohokoliv jiného by teď shodil z terasy a kochal by se pohledem na plachtící a bezmocné tělo, ale u Človíčka by přišel o příliš mnoho. Neměl ho kým nahradit.
“Ale mám takový nápad, který by mohl zabrat, ale bude to chtít svůj čas.”
“Pospěš si.”
“Nejde to uspěchat.”
Musorskij se usmál. “Neuspěchej to. Jen si pospěš.”
Človíček přikývl a otočil se k odchodu. Musorskij se za ním dlouho díval a přemýšlel, jaké to je žít s mozkem, kde je víc elektroniky než šedivé mazlavé hmoty.
***
Když strach nepominul ani příštího dne, vypravila se Vědma za Čarodějem. Ten vždycky znal odpověď. Ten mohl pomoct.
Když za sebou zavřela dveře od jeho domu, ostražitě se rozhlédla. Neměla to tu ráda, chodba s obrovskou železnou konstrukcí schodiště tonula ve tmě a ve vzduchu se vznášela zvláštní směsice pachů.
Vystoupila po schodech nahoru a zaklepala na oprýskané dveře, stejné jako všechny ostatní v domě.
“Vítej,” řekl Čaroděj, když vstoupila dovnitř. Uvedl ji do velkého pokoje a posadil na
polštáře, které měl rozházené po zemi. Položil kalíšek k samovaru a napustil tenkým pramínkem horký čaj. Pokoj se naplnil jeho příjemnou skořicovou vůní.
Jak nepříjemný a zlý byl dům, tak příjemně a bezpečně bylo za dveřmi Čarodějova bytu.
“Dům mě hlídá,” říkával Čaroděj s úsměvem. “Ale ty se ho nemusíš bát. Neublíží ti.” Vědma přikyvovala, ale stejně se pokaždé bála.
Teď jí Čaroděj pohladil po rozčepýřených černých vlasech a políbil na čelo. “Copak tě trápí, dceruško?”
“Mám strach,” řekla. Nevědomky si třela jizvu na zápěstí, která ji připomínala, že svět občas zabolí.
Pokýval hlavou. “Včera za mnou byl Krysák a taky měl strach,” pokračovala. “Když o tom mluvil, tak jsem si to uvědomila. A ten strach nepolevuje.”
“Krysák byl i tady,” řekl Čaroděj a Vědma jen zalapala po dechu.
“Není to jen strach, dceruško,” řekl smutně Čaroděj. “Je to něco horšího, něco mi to připomíná. Něco, čeho jsem se už kdysi obával. Krysák tušil, o co jde, ale prozradit to nechtěl. Vždyť ho znáš.”
“Zůstaň doma,” pokračoval po chvíli. “A nevycházej ven. Ať se děje co se děje.” Přikývla a rozhodla se, že nebude pochybovat ani se ptát, jak měla často v oblibě. “A hlavně nevycházej za dne,” dodal důrazně. “Slunce není teď tvým přítelem.”
Když od Čaroděje odcházela, měla ještě větší strach než předtím. Protože ani on nevěděl. Vědma zamáčkla slzu a zamířila zpátky domů. Nádraží jí dnes ale nepřivítalo tak přívětivě, jako vždy, spíš tiše, mlčenlivě a nazlobeně. Krysy vypískly a zlostně se na ni podívaly, jakoby za to všechno mohla jen ona. Jedna ji kousla do kotníku.
Vyjekla a už se nesnažila pláč zadržet. Bylo jí tak zle, jako ještě nikdy.
Když vlezla do svého pokojíku, vykřikla. Na matraci ležel Krysák a celý obličej měl od krve.
***
“Krysy, pomozte mi,” šeptala k jejich rudým očím. “Sama to nedokážu. Pomozte mi.”
Krysák jí umíral v náručí. Ať dělala cokoliv, nic nepomáhalo a bylo mu hůř a hůř. Teď už sotva dýchal a z očí mu kanuly velké slzy. Vědma věděla, že jsou jeho první. První a poslední.
“Krysy, prosím,” šeptala zlomená vědomím, že ho nezachrání.
V ten okamžik si Čaroděj doma nalil šálek čaje třesoucíma se rukama. Doufal, že čaj přehluší bolest, kterou cítil s umírajícím synem.
Krysák se na ni naposledy podíval, pohladil po tváři a rozmazal jí tak krev po obličeji. Pak něco pošeptal krysám a zemřel.
Vědma plakala dlouho, až nakonec vyčerpáním usnula. Všechno se na ní řítilo a prázdné srdce volalo po ztraceném štěstí.
Zdál se jí sen.
Byla velkou krysou, která cupitala po špinavém chodníku. Několik kroků před ní šel nejistým krokem Krysák a kolem něj se vznášel opar zloby a těžko skrývaného strachu. Zahnul za roh a rychle kráčel přes staré náměstí, v jehož středu teď vládl hustý park. Ošklivý pobořený kostel vrhal dlouhý temný stín.
Potom si Vědma-krysa všimla pohybu v hustém křoví. Ucítila podivnou vůni a vykvíkla. Krysák se otočil, ale v tu chvíli se na něj sesypali muži v černých kabátech a přimáčkli ho k zemi. Bránil se, ale byli silnější.
Vědma-krysa je předtím nikdy neviděla. Nikdo takový do staré Prahy nikdy nezavítal. Odnikud se najednou zjevil pan Mudo a sklonil se ke Krysákovi. Něco si šeptali.
Pan Mudo se usmál a zase zmizel, stejně tak zmizeli i muži v černých kabátech. Jen Krysák zůstal ležet na zemi a na betonový chodník skapávala jeho krev.
Krysa-vědma znovu vykvíkla a utekla pryč. A s pocitem zběsilé honičky, strachu a bezměrné hrůzy sen skončil.
A Vědma pak věděla, kdo je pan Mudo. Věděla, kdo na ni hleděl z jeho očí.
***
Když Človíček zjistil, co Thogamoro Nei vlastně v Praze dělá, měl ještě pár minut života, aby si to všechno nechal projít hlavou a popřemýšlel o tom. Potom se v jeho domě objevili muži
v černých kabátech a několik rychlých výstřelů z pistole umlčelo Človíčka už navždy.
Pan Mudo se díval na vychládající mrtvolu a smutně pokýval hlavou. Kdyby takového schopného informátora měl ve svých službách, bylo by vše jednodušší.
“Už vím, kde ji najdu,” řekl pan Mudo. “Zítra pro ni dojdu. Musorskeho už nepotřebujeme. Zabijte ho. Ví příliš.”
Muži v černých kabátech zahučeli a zmizeli tak rychle, že kdokoliv jiný by ani nezjistil kudy a kam. Pan Mudo ale nebyl kdokoliv jiný a proto to byl pan Mudo.
***
Vědma opustila pelíšek hned za svítání a z nádraží běžela přímo k Čarodějovu domu. Věděla, že by měla zůstat doma, ale musela ho varovat. Musela ho varovat před panem Mudo.
Slunce se schovávalo za mraky a vítr nepříjemně studil. Zažloutlé listí jí šustilo pod nohama a kapky deště šimraly na tváři.
Běžela rychle a dávala si pozor, aby ji někdo nepřekvapil. Krysy běžely spolu s ní a varovaly ji před každým pohybem, před každým šustnutím v odpadcích. Dávaly na ni pozor, jak si Krysák přál těsně před tím, než umřel.
Jenže ani krysy ji nedokázaly ochránit. Najednou uprostřed ulice stál on, sám a bez svých věrných černých kabátů, a nepříjemně se usmíval.
“Rád Tě vidím, sestřičko.”
Zastavila se a v černých očích se jí mihnul záblesk strachu.
“Konečně jsem tě našel,” pokračoval. “Ne, neboj se, neublížím ti.” Možná četl její myšlenky. “Krysáka jsem nechtěl zabít, ale neměl jinou možnost. Muselo se to tak stát.” A pak znovu. “Nehledám Čaroděje, o něm vím už dlouho, ale hledám tebe, sestřičko.”
Vědma se div nerozplakala Měl stejný hlas jako tehdy. “Proč tě hledám? Copak si už nepamatuješ? Stačí, když se podíváš na levé zápěstí.”
Poslušně se podívala. Vypálený cejch, na který už dávno zapomněla. Vzpomínky se vracely a pálily v očích. “Přišel jsem si pro to, co mi patří.”
Pan Mudo se smutně usmál. Spatřila v jeho šikmých očích toho, kým býval předtím.
“Nenechám tě to udělat,” zašeptala. “Miluju Rod.”
“Ale já ne, sestřičko,” řekl pan Mudo. “Nezasvětil jsem tenhle život pomstě pro nic za nic.”
***
Bylo krásné ráno. Musorskij si to uvědomoval, i když plachtil vzduchem a terasa jeho mrakodrapu se čím dál tím rychleji vzdalovala. Raději se nedíval na zem. Bál se. Věděl, jak vypadají ti, kteří se takhle učí létat.
Byl si jist jednou věcí. Už navždy bude nenávidět černé kabáty.
***
Čaroděj stál u okna a díval se dolů. Někde tam mezi špinavými střechami v ulici, kde domy měly vytlučená okna, stála jeho dcera a jeho syn. Záviděl mu. Čaroděj občas zálibně hleděl na centrum, kde zářila světla a hlučely reklamy, a přemýšlel, jaké to asi je, žít tam.
Pan Mudo se do toho světa dostal. Přestože to bylo proti vůli i zákonům Rodu.
Teď se vrátil, aby měl jistotu, že se vrací naposledy. Čaroděj se smutně, přesmutně usmál. Jeho srdce plakalo a duše zela prázdnotou.
***
Cejch na zápěstí ji najednou pálil tak, jako když jí ho vypalovali. Hlavou jí probleskla vzpomínka na tu noc, kdy u ní stál on, ještě než se stal panem Mudo, se zkrvavenou tváří. Vzpomínka na oheň a tmu, vzpomínka na křik. A na nenávist v jeho očích, kterou do té doby neznala, a nevyslovené “vrátím se”, jež ji od té doby děsilo ve snech. Teď věděla, že panu Mudo nemůže dovolit, aby si vzal zpátky to, co předtím schoval u ní. Tehdy, tehdy, když se rozhodl překročit hranici a odejít na západ.
“Nenechám tě Rod zničit,” zašeptala ještě jednou. Potom ze záhybů svých špinavých šatů vytáhla zbraň. Nikdy předtím ji nepoužila. Ve skrytu nádraží, kde s ní žily jenom krysy, ji nepotřebovala. Těch pár lidí, co se chtělo svést vlakem, ani nevědělo, že nádraží není zcela opuštěné.
“Neumíš to,” řekl pan Mudo.
“Tak se to naučím.”
Vystřelila. Poprvé minula. Když se výstřel ozval znovu, pan Mudo vykřikl a chytil se za rameno. Mezi prsty mu tekla krev. Přesto šel stále k ní. Vystřelila ještě jednou. A pak ještě jednou. A když zjistila, že takhle nemá šanci, zbyla jí poslední naděje.
Pan Mudo vykřikl, ale kdo by chtěl poslouchat někoho, kdo se chtěl stát pánem veškerého vědění. Vědma netušila, co si k ní pan Mudo schoval, ale byla si jistá, že on to nikdy nedostane.
Už jenom proto, že měl na svědomí Krysáka. Už jenom proto, že neuměl prosit, ale chtěl jenom brát.
Výstřel.
Pan Mudo se zastavil, zavrtěl hlavou a aniž by pohnul jediným svalem ve tváři se mlčky otočil k odchodu.
***
Thogamoro Nei zanikla tak rychle, jak se na scéně objevila. A za pár týdnů už po ní nikdo ani nevzdechnul.
Možná to bylo dobře. Ale to se lidé nikdy nedozvěděli.