Ukázka z druhého dílu Středověkého světa. Je z kapitoly věnované cestování a jak už samotný název napovídá, věnuje se lesům a hvozdům, což se tak trochu i hodí do ladění “černohvozdího” motivu těchto stránek…
Jak jsme si již řekli, vydat se na cestu vyžadovalo i odvážného ducha. Na poutníky ale nečekalo jen nebezpečí skutečné, ale i mnohá smyšlená. Zastavme se proto v místech, které pro středověkého člověka patřilo k těm nejděsivějších. Schováme se pod příkrovem větví staletých velikánů.
Náš středověk byl temných a neprostupných hvozdů plný. V kronice kanovníka Kosmase můžeme najít tuto pasáž, která se týká prapočátků naší země, ještě před příchodem praotce Čecha: „Povrch této země tenkrát zaujímaly širé lesní pustiny bez lidského obyvatele, zněly však hlasně bzukotem rojů včel a zpěvem rozličného ptactva. Zvěře bylo ve hvozdech bez počtu jako písku v moři nebo jako hvězd na nebi a nikým neplašena těkala cestou necestou.“
Hvozdy se tehdy od našich značně lišily. Mohutné staleté velikány obrůstaly mladými stromky, všude bylo plno křovin, trní a kapradin, povalených kmenů, skal a neznatelných zvířecích stezek. Dříve v lesích střední Evropy rostly hlavně buky a duby, lesy byly smíšené a na čistě jehličnatý les bychom mohli narazit leda někde na horách. Prodírat se tímto zeleným peklem znamenalo vynaložit obrovskou námahu. Však také husté hvozdy na hranicích tvořily stejnou překážku jako hory.
Tato situace trvala vcelku dlouho. Vesničky a samoty skryté v hlubokých lesích dlouho čekaly na své vysvobození. Nejdříve začaly hvozdy mizet v blízkosti měst. Dřevo totiž patřilo k nejpoužívanějším materiálům středověku – stavěly se z něj domy i lodě, používalo se k výrobě nářadí i drobných předmětů (známe například drobné mechanické hodiny s velkým množstvím ozubených koleček), používalo se jako topivo. Po všech dobách kamenných a železných bychom mohli středověk nazvat dobou dřevěnou.
Nejdříve mizely celé stromy, později z nedostatku známe i tu praxi, že strom se uřízl (nebo přesekal, pokud pila nebyla k dispozici – což se zejména v dřívějších dobách stávalo více než často) v půlce a z jeho torza vyrostly nové větve, které se použily později. Díky tomuto „odlesnění“ se ve středověku silně rozvíjejí křoviny, protože i malé stromky jsou přednostně vytínány a dobytek jim dá také přednost před pichlavými keřy.
První ze zlomů v podobě krajiny tak přišel na samém vrcholu středověku, někdy kolem 13. století v souvislosti s velkou kolonizací. K dalšímu zásadnímu zlomu došlo ve století sedmnáctém, kdy se tvář krajiny výrazně změnila a získala přibližně dnešní podobu. Tehdy se dovoz dřeva stal opravdovým byznysem. Jen pro představu, železná huť spotřebovala přibližně tolik dřeva a uhlí jako středně velké město.
Někteří si však uvědomovali bohatství, které v lesích ztráceli. Šlo především o šlechtu, která přišla na to, že když zmizí lesy, ztratí i podmínky pro tolik oblíbený lov. To byl hlavní důvod, proč začaly vznikat obory. Zakazovalo se kácet ušlechtilé stromy (jako jsou dub nebo buk) na podpal – topivo si museli vesničané a měšťané opatřovat z větví spadaných na zem. Pod přísnými tresty se zakazovalo vypouštění vepřů do lesa – ti totiž požírali výhonky nových stromků. U nás se za to platila daň zvaná nářez.
Také lovení zvěře se trestalo smrtí. Za Karla Velikého měli venkované ještě možnost pro vlastní obživu nějaké to zvíře skolit, ale postupně toto privilegium přešlo pouze do rukou šlechty. A že si mohli vybrat – jeleny, kance, medvědy, zubry… však také štvanice patřila k oblíbeným adrenalinovým sportům, možná ještě oblíbenějším než turnaje.
Kdybychom chtěli pozvat středověkého člověka na procházku do lesa, nepřijal by. Les představoval velké nebezpečí a zosobňoval vrtošivou matku přírodu, která ohrožuje úrodu – v lese vše zarůstá, nic nepřežije. Tedy, nic dobrého.
Les patřil temným silám, zlým démonům, a skrýval mnohá nebezpečí – lesní žínky, bludičky, hejkaly, ale třeba i vlkodlaky. Tvrdilo se, že nejvíce lykantropů se vyskytovalo ve hvozdech Livonska a v Českém království.
Dnes bychom pochybovali, tehdy tomu lidé bezvýhradně věřili. Ostatně, nevěřit v čarodějnici bylo stejným hříchem jako čarodějnicí být, jak nás zpravuje ta nejznámější inkvizitorská příručka „Kladivo na čarodějnice“. Takže ještě například v roce 1691 byl ve Švédsku popraven pacholek za soulož s lesní žínkou.
Díky této zlé pověsti se do lesů stahovali ti, kteří sice byli mnohem skutečnější než démoni, ale stejně nebezpečení. Kromě poustevníků se v lesech usadili lupiči a lapkové. Většinou to byli ztracené existence (a ztracené nejenom v lese), během husitských válek a v období po nich, kdy královská moc nebyla vůbec nebo pouze minimální, si takto přivydělávala nižší šlechta. Proti nim pak stála vyšší, „slušná“ šlechta (která mimochodem své družiníky nacházela právě v těch „ostrých hoších“, proti kterým bojovala).
Mnohdy řádění lupičských band dostávalo podobu organizovaných skupin fungujících na vojenském principu, zvláště za válek, kdy krajinou bloudilo mnoho žoldnéřů. Ti totiž velmi těžko rozlišovali tenkou hranici, která dělila „poctivé“ vojenské řemeslo od lapkovství. Boj proti nim někdy připomínal skutečnou partyzánskou válku.
Jedním takovým lesním lupičem byl i slavný Robin Hood ze Sherwoodského lesa, jehož potom literatura a romantismus změnily z obyčejného lapky a vraha v kladného hrdinu k pomilování.
O setkání s lapky na konci patnáctého století, kdy u nás situace po husitských válkách byla značně neklidná, vypráví ve svých zážitcích ze studijních cest i Jan Butzbach: „Sotva jsme tam vjeli, hned byli i lupiči za námi. Bylo je vidět, kterak vykukují hlavami z jeskyň a křovisek jako skrčení mouřenínové a pískáním se proti nám svolávají. Hle, tu šel jeden z lupičů proti nám; po pravé ruce nesl široký, dlouhý meč, po levé měl opásaný jiný, krátký, ale široký, a na zádech v opasku sekeru dvojatku, na plecích velkou přilbici.“
Jak příhodné je nyní ono známe přísloví „homo homini lupus“, neboli člověk člověku vlkem.
Když už jsme u těch vlků, ve středověku jich nežilo málo. Naneštěstí o nich dodnes koluje značné množství falešných pověstí.
Vlk je zvířetem rodinným, a proto žije ve smečce, samotář je vzácnou výjimkou. Loví pouze z hladu a nikoliv pro zábavu. Také málokdy útočí na lidi, jen pokud je opravdu nouze – tedy většinou během dlouhých a krutých zim, kdy krajině navíc vládne hladomor. Mnohem více však škod napáchají na stádech (většinou ovcí), kde si vybírají staré, nemocné nebo slabé kusy. Kromě toho mají rádi malé hlodavce a pokud mohou, člověku se zdaleka vyhnou.
Jejich chování je značně koordinované, společně se starají o mláďata a společně brání teritorium. Vůdce smečky své postavení získává nejenom silou fyzickou, ale i duševní.
Kromě vytí, vizuální a pachové komunikace u nich funguje i komunikace mimosmyslová. Pokud se jeden z vlků upřeně zahledí na nějaké místo, ostatní vlci reagují tím, že začnou sledovat stejné místo, aniž by mezi nimi došlo k nějakému kontaktu.