Mrtví muži netančí

Tři muži: Meyrink, který býval nejlepším lovčím, ale smůla se mu lepí na paty; Joachim, který býval žoldnéřem, než přišel o ruku a stal se z něj mrzák; Volkan, který býval člověkem, jenže v okamžik smrti jej třikrát prokleli a on měl na výběr – buď navěky tančit na obloze s kostlivci, nebo kráčet na rozhraní života a smrti jako posel Smrti.
Život na okraji Černého hvozdu je kořeněn smrtí a do jeho nitra by se lidé raději neměli ani snažit pohlédnout. Přesto se tam tito tři muži vydají; každý ovšem s jiným záměrem.

Ukázka z románu k nalezení zde.

 

Knižní trailer:

http://www.youtube.com/watch?v=VisUc9KnUds

Stránky s dostatkem komentářů:

http://www.straky.cz/katalog.aspx?Action=Book&BookID=204

Kniha na stránkách vydavatelství Straky na vrbě.

http://www.legie.info/kniha/13205-miloslav-linc-mrtvi-muzi-netanci

Stránka knihy na vynikající Legii.

Recenze:

http://hidden-stories.blog.cz/1112/mila-linc-mrtvi-muzi-netanci

http://www.fantasya.cz/clanek/2414-mrtvi-muzi-netanci

http://www.daemon.cz/recenze/detail/1662/mrtvi-muzi-netanci

http://webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=11880

http://www.mfantasy.cz/2011/11/mrtvi-muzi-netanci-vydavaji-se-do-cerneho-hvozdu/

http://fanzine.topzine.cz/recenze-kniha-mrtvi-muzi-netanci-nemaji-dusi-ale-jinak-jsou-vyborni

http://www.fantasyplanet.cz/clanek/mrtvi-muzi-netanci-linc-mila

http://sarden.cz/recenze-linc-mila-mrtvi-muzi-netanci

Mrtví muži v Epoše a Enigmě:

Díky „přátelským“ vztahům redakce a nakladatelství se objevila reklama na Mrtvé muže i v listopadových číslech časopisu Enigma a Epocha. Byl jsem popíchnut, že jsem blázen, když kvůli tomu jednomu odstavci kupuji celý časopis – ale co, vždyť kdo by odolal :-)

Takže tuto nabízím možnost shlédnout jak obálku daného časopisu (co kdybyste to náhodou také chtěli, že…), tak i ofocený inkriminovaný odtavec… co kdyby náhodou, že…

enigma2011-obal OLYMPUS DIGITAL CAMERA

01_25titulka2PK.indd OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

Drobnosti:

Portál české literatury

Upoutávka na knihu s ukázkou (převzatou ze Sardenu) na oficiálním portálu české literatury

Recenze ztracené v nekonečných vodách internetu:

 

Zápisky vlakového čtenáře (A.K.K.Kudláč) – Vyšlo 18.11.2011 na dnes jich zrušených webových strákách časopisu Pevnost.

Tentokrát jsem si vzal do vlaku zcela čerstvou novinku Míly Lince se zajímavým názvem, o které se všude mluví, ba na internetu narážím na trailer ke knize, věc u nás stále ještě ojedinělou. Zvědavost mi tedy velí prozkoumat dílo zblízka…

Začnu od povrchu. Obálka mi připadá velmi zdařilá, Jana Šouflová patří bezesporu k nejlepším českým knižním výtvarníkům, Lincův případ navíc evokuje její vynikající grafické ztvárnění knih Roberta Holdstocka. O to nepříjemněji mě překvapily trapně amatérské vnitřní ilustrace a mapka. Tak příkrý kontrast rozhodně nepůsobí dobře.

Nový příspěvek do autorova cyklu o Černém hvozdu, tajemném a záhadnými hrozbami naplněném území, kam směřují kroky vojáků a dobrodruhů toužících odhalit a zlomit jeho temnou moc, dále propracovává svět, do něhož Linc vsazuje řadu svých příběhů. Jména a reálie eklekticky kombinují evropský středověk (křesťanství podobné monoteistické náboženství, město Svinibrod, německé šlechtické predikáty apod.) a naprostou fikci. V žánru se to sice využívá poměrně často, ale osobně to považuji za poněkud matoucí. Vyprávění o pouti tří mužů za jejich nepříliš radostným osudem se tváří drsně, jeho literární stylizace je však silně romantická. Zmínky o blátě a krvi příliš nedodávají realističnosti dílu, v němž postavy v průběhu boje deklamují hesla a promlouvají ve stylu rytířských románů 18. století. Nejen tím působí nepřesvědčivě a neživotně, jako pouhé figurky na šachovnici, kterými jejich tvůrce pohybuje v místy zbytečně zamotaném ději působícím jako scénář nějaké hry na hrdiny. V téhle souvislosti si vzpomínám na časopisecký rozhovor s Jaroslavem Velinským, podle něhož nestačí „jenom vysypat na vymyšlenou mapu do jakéhosi staro-středověku hromadu „lidiček“ – tedy všelijakých Rolandů, Merlinů a krásných královen.“ Navíc škoda, přeškoda, že Linc důsledněji nevyužil motivu „tance smrti“, tak atraktivního a fantastikou takřka nedotčeného. Propracované pojetí „posmrtných úkolů“ mrtvých bojovníků třeba v Červenákově cyklu Černokněžník přitom ukazuje, co by se s postavou Volkana, posla Paní Smrti dalo udělat.

Na výsledném dojmu z knihy se podepsal i nakladatel. Text evidentně neprošel důkladnější redakcí, na mnoha místech by bylo dobré jej stylisticky ještě doladit (hrdinové občas mluví s tak lapidární stručností, že jim sem tam vypadnou nějaká slova).

Nový román Míly Lince pluje v proudu průměrné české fantasy, jejíž existence je jistě nutná a chvályhodná, protože bez ní by nikdy nevznikla a hlavně nevynikla díla nadprůměrná. Nechce se mi ale věřit, že by se již skoro deset let publikující autor, navíc respektovaný a oceňovaný publicista, smířil s průměrností. Navíc se obávám, že se stávajícím nakladatelským zázemím nemá příliš šanci dále růst. Počkejme si dále a uvidíme.

Z deníku negramotné čtenářky psaný jejím gramotným otcem (Wojta Běhounek) Vyšlo 22.10.2011 na dnes jich zrušených stránkách časopisu Pevnost.

Když se seznámíte se spisovatelem, který vás navíc začne zovat přítelem, je jasné, že když mu vyjde kniha, musíte ji přečíst. Protože to je to nejmenší, co pro něj můžete udělat. A protože Míla Linc konečně pochopil, že v krátkých románech je síla, jeho Mrtví muži netančí dostali šanci hned po vydání.
Co autorovi pochválit musíme, je příjemný začátek. Ne nijak geniální, ani super ultra úžasný, ale příjemný. Oproti předchozímu Stínu Černého hvozdu daleko dějovější a akčnější. Bohužel po první kapitole, která připomíná samostatnou povídku, děj následně sklouzne k éteričnosti. Sice tu jsou tvárné postavy (bývalí lovčí, žoldák a posel smrti), které by zajímavou dějovost mohli zajistit, místo toho jim však autor dal poslání, které není nějak konkrétní a působí spíš dojmem hledání sebe sama, než záchranu světa od fantasy šmejda. Ono to není zas tak zlé, jak to možná vyznívá, ale nám je prostě líto, že když už se autor pustí do dobrodružné fantasy, neodpustí si prvky éterična, hlubokomyšlenkářství a skrytých významů, což uznejte sami, k dobrodružné řezačce zas tak moc nejde. Navíc v autorově podobě nejde o prvky příliš funkční a propracované, takže nás jako čtenáře různé skryté významy postav a jejich jednání spíše rozptylovalo, než zaujalo. Zmiňovaná skupina postav se vydává za nekonkrétním posláním do srdce Černého hvozdu, které skončí stejně nekonkrétně jako začalo, navíc hrozba pronásledující naši hrdinnou trojici působí často víc dojmem prvku posouvajícího děj dopředu, než smysluplné hrozby, z níž by měl jít strach.
Jak už to tak bývá, každý autor se vyvíjí a v každé nové knize zkouší nové a nové vypravěčské grify, jež předtím nechal ležet ladem. V případě Mrtvých mužů jsou to bojové scény, v nichž autor přechází z tradiční er formy minulého času do času přítomného, aby zdůraznil jejich zběsilost, krvavost a nelítostnost. Pro představu si vzpomeňte na bojové scény ve filmu Gladiátor a pochopíte, o čem to mluvíme. Přestože nápad kvitujeme s nadšením pro novou věc, autorovi se bohužel moc nepovedla. A to z důvodu zařazení románu – kdyby šlo o knihu Jiřího Kulhánka, nebo Miroslava Žambocha, neřekneme ani popel, protože k jejich tvorbě by se to bezesporu hodilo, ovšem v případě Míly Lince působí náhlá změna vyprávění spíše křečovitě než účelně.
Pokračování cyklu Černý hvozd, když už nic jiného, svým závěrem posune celou sérii zas o trošku dál – konečně zjistíte, co je Černý hvozd zač a co se skrývá za jeho územím. O to víc bude zajímavější další autorova kniha. Jen doufejme, že nebude trpět neduhy předchozích dvou, tedy dobrodružky, která se pokouší o přesah, ale moc jí to přitom nejde.
60 %