Literární dílny

Myslím si, že účast v literárních dílnách může autorovi dát skutečně hodně. Na druhou stranu to není záležitost pro každého.

Co tedy od Workshopu čekat?

Nesmíte být úplně nesmělí, protože se ve vás budou rýpat cizí lidé a budou po vás chtít, abyste se na oplátku rýpali v nich. Nesmíte být ani úplně depresivní, protože smysl workshopu je v tom, že kritizujete a jste kritizováni. Pokud jste uzavření, ani pak to pro vás není to pravé; stejně pokud neradi cestujete (nebo nemůžete cestovat).

Přínos workshopu je několikanásobný. Za prvé se naučíte pracovat s textem. Tedy, že je nutné jej opravovat, škrtat, přepisovat či úplně vyhazovat a psát znovu.

To je věc, která je k nezaplacení v okamžiku, kdy vám redaktor (pro příklad jej pojmenujeme pan Tomáš) řekne, že by to chtělo upravit tady, tady a tady a že konec je takový nejasný a hlavně, že by ta povídka měla mít jiné jméno. Pokud nezkušený autor (pro příklad mu říkejme pan Míla) odpoví, že na jméně povídky mu záleží a že ho měnit nebude, protože to má souvislost s haldou jiných, i když nikdy nevydaných (a přiznejme si to, nejspíš i nevydatelných) povídek, pak by mu pan Tomáš řekl: „Nic? Tak nic!“ A bylo by.

Naštěstí pan Míla nebyl hloupý, prošel si několik workshopů a věděl, že redaktoři jenom dělají svou práci a většinou vědí, proč a co chtějí. Taky věděl, že ho ve workshopu naučili, že jeho text není Bible svatá, a navrhl několik alternativních názvů. A pan Tomáš řekl „ok“ a povídka vyšla…

Za druhé se poznáte s lidmi, kteří také píší, a co víc, s lidmi, kteří psané vydávají. Jistě, přes internet to jde také, ale tam je jedna velká nevýhoda – mnohem snáz se tam nadává, aniž by to mělo nějaký přínos. Když si ale takového kritizátora podáte z očí do očí, většinou se musí zamyslet, proč se mu to nelíbilo – a občas i odpoví. Pak máte skoro vyhráno.

Workshopy vám prostě mohou v mnohém pomoci, ale vyžaduje to dřinu. Při psaní, při poslouchání výtek a nejvíce ze všeho při opravování povídky do náležitějšího tvaru. Zapotíte se pořádně a nikdo vám nemůže slíbit, že hned napoprvé to dokážete dovést do vítězného konce. Je možné, že to bude trvat několik dlouhých let, než prorazíte. Každopádně vytrvejte; vítězství je sladký pocit – třebas i proto, že za případný honorář si můžete koupit čokolády, co hrdlo ráčí (a přiznejme si to zcela otevřeně, stejně jí většinou nebude tolik, abyste po ní ztloustli).

A ještě pár zajímavých myšlenek:

 Anglické slovo „workshop“ znamená „dílnu“. V USA se často pořádají „workshops“ literátů, malířů, fotografů, herců: vede to vždycky jeden křapík, dá téma /a termín/, účastníci „dílny“ dělaj co uměj a pak se o tom diskutuje. Čímž podávám na /pokud vím/ první čs. workshop v oblasti sci-fi tvorby. (Ondřej Neff, Interkom 9/1986)

Workshopping je užitečný k poukázání na to, kde je v díle problém, akorát si ho člověk pak musí spravit sám a nedat na konkrétní doporučení druhých, protože každý radí, co s tím, podle toho, jaké postupy má nejradši (jakási zahraniční publikace o psaní; bohužel jsem stará skleróza, takže si už nevzpomenu jaká).

Přirovnání ke kurzům kreslení se mi líbí, to je přesně ono! Technické informace + řemeslný trik se dá naučit – a pak už je na člověku, jak bere inspiraci, jak se s tím popere atd. (Lucie Lukačovičová)