Neštěstí čtenářovo

Začínající autoři mají obrovskou smůlu. V drtivé většině případů z nich i přes veškerou snahu nikdy nic nebude. A můžou si za to sami.

 

Tak, ostrý výrok na začátek vysloven, náboje pro hádku rozdány. Ale stejně vysvětlím, co mne k tomuto výroku vedlo, a proč si myslím, že současná literární fantasy a sci-fi scéna je na tom bídně. I přes fakt, že žijeme ve zlaté době a možnosti, které mají nováčci dnes, daleko přesahují možnosti kdykoliv jindy. Vychází hromady knížek, technika a internet umožňují zpřístupnit díla čtenářům na tři kliknutí. Autoři mají platformy, kde mohou komunikovat, učit se, zlepšovat se… A tím to končí.

Podpoře začínajících autorů se věnuji už docela dlouho, několik let jsem vedl literární dílnu v knihovně, kde se snažím iniciovat další a další, porotcuji soutěže, snažím se být v obraze. Samozřejmě, má to své limity, ale přesto ten obraz své kontury má. A popsat bych ho mohl lapidárně autentickou citací: „Je natolik sebevědomá a blbá, že nevidí, co sama sobě způsobuje. Nehledě o tom, jak katastrofálně pracuje s jazykem.“

Sebevědomí autorům rozhodně nechybí. Je to dobře, ušlápnutá myš nikdy slavná nebude (tedy většinou). Ale velmi často je to sebevědomí přebujelé. Dokazuje to řada profilů na faceboku: „Franta Vomáčka – spisovatel fantasy“. Jo – Pratchett taky psal o mágovi, co neuměl čarovat, ale na klobouku měl napsáno „mák“. Milí začínající autoři si vytváří autorské stránky, blogy, instagramy a kdo ví co ještě, a přitom jejich bibliografie čítá maximálně jednu povídku, někdy i dvě. A samozřejmě rozepsanou knížku, kterou nikdo nechce vydat, takže na ni sbírají finance na startovači, ideálně s hláškou: „Kdo nic neriskuje, nic nezíská“, a tak neriskují a nechají si to zaplatit předem, aniž by věřili v sebe sama, protože fantasy je žánr, který autorům VYDĚLÁVÁ. Ne moc, ale i průměrná fantasy se minimálně zaplatí.

Jako autor takovým lidem nezávidím – zkušenost říká, že ze stovky podobných individuí jich většinou nějakých devadesát pět projekt nikdy nedotáhne, a pokud ano, tak většinou skončí u prvního dílu plánované pentalogie – protože psaní a vydávání knížek je dřina a řemeslo, a poctivé řemeslo znamená poctivou práci a občas mám pocit, že do toho se už mnohým nechce. Ve výsledku si takový autor ubližuje – u odborné veřejnosti, u nakladatelů, redaktorů, recenzentů, knihkupců… tedy u těch, které potřebuje každý pořádný spisovatel.

Jako čtenář pak těmto autorům nevěřím ani nos mezi očima – když jim nevěří žádný z nakladatelů (nebo za žádným tihle autoři radši ani nešli?), když si nevěří sami (je snadné začít byznys bez vstupního kapitálu, to opravdu dokáže každý), proč bych jim měl věřit já? Osloví možná svých pár kamarádů a fanoušků, ale sakra – kdo chce být spisovatel, musí se snažit oslovit všechny. Jinak je jen grafoman.

 

(…)

 

Celý článek je k nalezení na webu Dagon, kde vyšel na začátku července 2017. Pokud máte tedy zájem o celý “hejt na špatné začínající autory”, neváhejte klikat.