Dlouhá doba nicnedělání

Možná se to zdá divné, že se tady neobjevilo už dlouho nic nového. Není to chyba technika, je to chyba autora, který kašle na všechny marketingové nesmysly, že se na web musí přispívat každý den. Prostě není čas – a to takovým způsobem, že se tady v dohledné době neobjeví ani žádná nová knížka (ano, ano, nestíhám ani psát).

Co tedy dělám, když nestíhám ani psát? Píšu, přátelé.

Píšu hodně v práci, je to místy celkem zábava a člověk má pocit, že vytváří i nějaké hodnoty. Třeba teď mi vraceli ke korektuře odborný článek do jednoho sborníku, protože je příliš drsný.

Píšu hodně i ve volném čase. A to je panečku pelmel všeho možného. Každý měsíc postavím proti sobě v duelu dva bojovníky z různých konců světa i různých dob. Každý měsíc strávím nějaký čas historickou rubrikou v Pevnosti, která teď skvěle šlape a místo původních dvou černobílých stránek má šest barvných. A k tomu třeba i nějaký další článek, recenzi nebo tak. A každý měsíc mám pak nějakou tu vraždu, skandál, bitvu, válku, kdy se všechno, co jsem se na škole naučil, zapomínám, protože když se píše historický bulvár, některé věci si autor holt musí odpustit.

Je to dřina, ne že ne. Jsou to malé drobečky, ze kterých člověk nemá jiného uspokojení než příspěvek na hypotéku. Chybí sláva, ovace, recenze – tohle všechno, díky čemu je psaní pro duševní exhibicionisty tak zábavné. Už to není koníček, začíná to být prací – práce se dělá kvůli výsledku, ne vkůli pocitům. Ale ať, občas mě něco pobaví, občas se něco nového dozvím, občas mám šanci napsat si i něco perverzního (třeba teď jsme psali díl o největších úchylkách slavných).

Ale když je nějaké hodně dobré téma (třeba teď s Janou z Arku zrovna mířím do Orleánsu a v druhém článku se zamilovávám do meluzíny), tak člověka zamrzí, že není čas na povídky jako takové. Že není čas na psaní velkých příběhů… a že není síla a vůle a čas tu vůli sebrat.

A víte co, měl jsem teď týden volno. Na konci toho týdne se mi chtělo psát. Napsal jsem stránku povídky, bavilo mě, nebylo to tak zlé… ale pak jsem musel zase do práce a s psaním je konec.

Takže nezbývá než doufat, že si zlomím nohu nebo dostanu mor anebo porodím dítě a nechají mě dva měsíce až půl roku doma. To se pak bude, panečku, vesele psát.