Krajina po bitvě

Poctivá historická fantasy z období třicetileté války. Stejný název má i písnička od kapely Hakka Muggies, kterou otextoval Jakub D. Kočí – stejný název to má proto, že obě věci jsou, alespoň myslím, o tom samém. O žoldnéřích, o válce a o lásce. Krajina po bitvě mi tak dlouho hrála v hlavě a okouzlovala mne, až z toho vznikla povídka, na níž jsem obzlvášť pyšný.

(Ke stažení v různých formátech na www.palmknihy.cz)

 

Nevěřit v čarodějnictví je stejným hříchem jako čarodějnicí být.

(Malleus Maleficarum)

***

Ţoldnéři pochodovali k severu. Míjeli vypálené vesnice a bahnitá pole, kde místo obilí kvetlo bodláčí. Na obzoru na několika místech stoupal k obloze černý dým.

A vzduch, vzduch jako by sám nasákl krví.

Pomalu se šíralo.

“Jakube, půjdeš?”

Jakub se ohlédl po hlase. Eyck měl na levé tváři popáleniny, které ho neuvěřitelně hyzdily, a v ošklivém obličeji se skrývaly ošklivé oči, nenávidící všechno a všechny. “Řekl jsem uţ, ţe ne,” zavrčel Jakub. Neměl Eyckovy oči rád, děsily ho. Připomínaly mu, jak moc se změnil i on sám.

Eyck pokrčil rameny a zmizel v zástupu knechtů. Jedno malé přátelství, které právě zaniklo.

* * *

Ráno se choulostivě skrývalo v bílé mlze. A bílá mlha skryla tři dezertéry, které uţ nebavilo bojovat za dlouho nevyplacený ţold, poslouchat nesmyslné rozkazy a umírat za císaře v téhle dlouhé a prokleté válce.

* * *

Jakub zvedl pohled stejně udiveně a znaveně jako všichni ostatní.

Cesta je vedla přes rozcestí se smírčím kříţem. Kaţdý se na chvilku zastavil a věnoval krátký pohled k nedalekému dubu. Přes jednu větev byl přehozen provaz, na jehoţ konci se houpalo mrtvé závaţí.

Pod oběšencem stál stařec ve staré mnišské kutně a kázal o konci světa. V jeho plamenném hlase poznal Jakub mnoho skryté hrozby. Cítil Sílu a moc, která ze starce vyzařovala; v okamţiku, kdy se jejich pohledy střetly, viděl hořící domy, usekané hlavy, vypálené oči. Viděl stříkající krev, několik kněţí v podivných dlouhých černých pláštích, kříţ s Kristem, kterému z očí vytékaly slzy.

Jen kratičký okamţik. Pak vize zmizela, ale Jakub věděl, ţe tohle rozcestí střeţí mocný muţ. Muţ, který moţná viděl i do budoucnosti.

“Nevykroč špatným směrem, Jakube,” řekl stařec. Jakub se neptal, odkud zná jeho jméno. V tuto chvíli to nebylo důleţité. “Střez se nebezpečí. Víš, co věští karty? První lásku, druhá neštěstí a třetí smrt. Pamatuj na to.”

“Hej, dědku, zmizni odsud!” přerušil jeho věštbu hrubý hlas.

Svět se vrátil tam, kde měl být. K nebi opět stoupal černý dým z vypálených vesnic a vzduch byl znovu cítit zlou a ledovou smrtí. Zrzavý mušketýr ještě něco zakřičel a pak vytáhl dýku.

Někteří další ţoldnéři se smáli.

“Kde máš jídlo? Kde máš peníze?”

Tak jako uţ mnohokrát. Tentokrát se Jakub neúčastnil. Věnoval starci poslední pohled. Moţná mu ho bylo i líto, moţná věděl, ţe narazil na někoho mocné krve. Uţ příliš málo jich zbývalo, příliš málo.

Jakub poznal příběh neznámého. Oběšenec na stromě s vyřezaným kříţem na obnaţené hrudi hovořil za vše. Zpropadené bláznovství, kterému se říká přátelství a věrnost.

Přemýšlel o jeho slovech. “Teď zde nebude bezpečno.” Co tím myslel? Zatraceně, pomyslel si Jakub. Na obzoru se stahovala černá mračna, blíţila se bouřka. Studený vítr s sebou přinášel kouř. Skoro všude byl cítit. Černý, dusivý.

Válka uţ pohltila druhou generaci bojovníků. A stále se nezdálo, ţe by měla skončit.

Na konci kolony vrzala kola vozů. Smích markytánek zněl aţ příliš vesele v těch neveselých kulisách smrti a zoufalství.

Jakub šel dál a snaţil se neslyšet křik starce. Přemýšlel o jeho slovech. Ze zadumání jej vytrhl aţ dusot kopyt před nimi. Mušketýři, kteří pochodovali vpředu, rychle sejmuli muškety, fendrych vytáhl z pouzdra pistoli.

Prapor se zastavil a jen špinavá a potrhaná korouhev líně pleskala v lezavém větru. Pak se na cestě objevil jezdec. “Zbraně dolů,” křikl fendrych podráţděně.

Jezdec prudce zastavil a rozjel se znovu, aţ kdyţ hlavně zbraní klesly k zemi. Zastavil u fendrycha. “Tábor je odsud hodinu cesty. Ještě večer dorazíme. Čekají nás.”

Velitel jenom pokývl hlavou. “Rozkaz od plukovníka,” dodal posel. “Pospěšte si.” A na nevyřčenou otázku měl jenom jedno slovo: “Švédi.”

* * *

Les voněl podivnou směsicí mokré hlíny a tlejícího listí, kouře, popela a strachu. Byla to zvláštní vůně, z níţ běhal mráz po zádech a přesto se jí Eyck nemohl nabaţit.

Vítr šuměl v korunách stromů. Zdálky přinesl hřmění. “Bude pršet,” zamumlal Hřivnáč.

Tři muţi se prodírali hustou a neprostupnou hradbou křovin, zakrslých stromků, povalených stromů a drásajícího ostruţiní. V dálce před sebou slyšeli zurčet potok. Měli ţízeň.

A hlad.

Eyck mlčel. Třel si zohavenou tvář, která ho opět pálila. Snaţil se zaplašit vzpomínku na onu bitku, v níţ ke svému cejchu přišel. Na hlasité výstřely z mušket, řinčení zbraní, křik sedláků, kteří vyplašili zloděje… A na čarodějnickou děvku, která mu pomstychtivě vmetla do tváře gejzír plamenů a proklela celý jeho rod.

Údolí potoka bylo bahnité. Na březích se bělala zvláštní pěna. Voda páchla.

“Co teď?”

Z dálky stále hřmělo.

“Eycku, slyšíš mě?”

“Půjdeme za bouřkou, Franci,” usmál se konečně vůdce té malé bandy. Nebyl to hezký úsměv. Stejně jako záblesk v nehezkých modrých očích.

Zdálo se, ţe se bouřka přibliţuje. Jenţe to nebyla bouřka.

Prodírali se dál hustým lesem. Nepojilo je ţádné velké přátelství, jen strach. Museli se stát smečkou. Vlk samotář nemíval nikdy štěstí. A tak se Smrt jen plíţila mezi stromy a smála se. Jenţe dokud byli ve třech, neodvaţovala se ukázat.

* * *

Walter Gordon neměl nikdy moc štěstí. Doma ho nic nehřálo a láska rodičů dávno vychládala hluboko v zemi. Cesta do světa se také nezdařila, a tak skončil v téhle zpropadené době v sedle vyhublého unaveného koně a projíţděl krajinou, kde kaţdou chvíli hrozilo, ţe se seznámí se zbloudilou kulkou nepřátel.

Stál na hřebeni kopce nad říčním údolím a před ním se otevírala krajina plná lesů, osamělých usedlostí a malých políček, která se zakusovaly do zlověstného lesa. V dálce stoupal k obloze dým a Gordon tam tušil obléhané město s podivným názvem, který si nedokázal zapamatovat ani vyslovit.

Zatracený osud, který ho zavedl do těchto prokletých krajů.

Kopl koně do slabin a pustil se dolů ze svahu. Před sebou měl veledůleţitý úkol. Doma často pytlačil v královských lesích a co se tehdy naučil, z nouze a z hladu, mělo dneska zachránit císařské vojsko před zkázou.

Vysoko v korunách stromů zpívali ptáci. Zdálky znělo dunění kanonády. Na oblohu se neodváţil pohlédnout, tušil tam divoký hon, kostlivce a paní Smrt; tančila v černém hávu, který kolem ní vířil v závratné rychlosti. Tančila tak pokaţdé, kdyţ se měla země pokrýt mrtvými těly.

Slunce se klonilo k západu. Stmívalo se brzy. Gordon měl hlad a jeho potrhanou uniformou profukoval vítr. Choulil se v sedle a lamentoval nad osudem. Proto, kdyţ vyjel z příkrovu lesních velikánů, si jich zprvu ani nevšiml.

Teprve po chvíli si uvědomil, ţe něco není v pořádku. Zarazil koně a zůstal stát bez hnutí. Jenom kratičkou chvilku, ne delší neţ pár mrknutí oka. Pak se vzpamatoval, seskočil a pokusil se co nejrychleji zmizet v prodluţujících se stínech lesa. Ohlédl se.

Sám Bůh mu daroval ţivot.

Nechal koně dál v lese a znovu se připlíţil k okraji, kde začínal dlouhý svah zarostlý bodláčím a kopřivami, který končil velkou pastvinou dole u řeky. Ve světle zapadajícího slunce, které se marně snaţilo prodrat mračnou pokrývkou, viděl několik desítek vojáků v modroţlutých uniformách. Praporec se ţlutým kříţem splihle visel na ţerdi.

“Brod,” zašeptal si sám pro sebe Gordon.

Nevěřil svému štěstí. Našel je.

Oni našli jeho.

“Mein gott! Der Feind!”

Nepřítel!

Walter Gordon se otočil. Přímo nad ním stál světlovlasý Švéd s pistolí namířenou přímo na něj. Kdyţ Gordon hleděl do černé hlavně, jakoby tam uvnitř viděl Boha. Chtěl se pomodlit, ale nestihl to. Voják stiskl kohoutek.

Ţádný výstřel se však neozval.

Voják zaklel. Skot toho vyuţil a prudce se vymrštil. Jedna rána do zubů nepřítele na okamţik zbavila pozornosti a vzápětí jej chytil za krk. Zmáčkl ho k zemi, kolena vrazil do ţaludku. Ale zdaleka neměl vyhráno. Švéd se ukázal lepším soupeřem neţ se zdálo. Odněkud vytáhl dýku, kterou se ohnal po Gordonovi. Ten v poslední chvíli uhnul a chytil ruku se zbraní.

Chvíli tak zůstali bez hnutí, svaly napnuté a ve tvářích se jim zračilo vypětí. Krůpěje potu nepříjemně lechtaly na spáncích.

Potom si Bůh moţná vzpomněl, ţe se Gordon chtěl před chvilinkou pomodlit, a přiklonil se na jeho stranu. Švéd začal ochabovat a za chvilinku mu jílec vyklouzl z prstů. Oči se mu rozšířily hrůzou. Skot se do nich neodváţil podívat, takový měl strach, co by tam spatřil.

Rychle sebral ze země dýku a bodl. Krev mu ulpěla na obličeji.

Pokřiţoval se, ţádný další nepřítel se naštěstí neobjevil, a věnoval opět pozornost louce před sebou. Had muţů zrovna mizel za temným jazykem lesa, který bránil Gordonovi ve výhledu. Proto se rozeběhl po okraji lesa, co nejrychleji a přitom co nejtišeji. Kdyţ se udýchaný opět skrčil v křovinách s výhledem na planinu, zatajil dech. Usmál se.

Zůstal dlouho bez hnutí, počítal a ukládal si do paměti vše, co viděl. Slunce zapadlo a teprve tehdy Gordon opustil své místo a nechal desítky táborových ohňů daleko za sebou.

Vnořil se do tichého temného hvozdu. Hlavně pryč.

Nezaslechl tak zvuk trumpet a bubnů, nespatřil v záři pochodní přijíţdět další jízdní pluk a uţ vůbec nemohl vědět, ţe za jízdním plukem pochoduje ještě jeden pěší. Několik tisíc muţů, které neviděl.

* * *

Den se nachýlil k noci a stíny, uţ beztak dlouhé, se změnily v tmu. Obzor zrudl září hořících vesnic a měst.

Jakub cítil, jako všichni ostatní úlevu, ţe konečně dorazili k místu. Před nimi stála nevelká vesnice obklopená desítkami pestrobarevných stanů a táborových ohňů. I z té dálky sem doléhal zpěv a křik opilých knechtů. Ještě dál, aţ u řeky, rţáli koně zavření v ohradách.

Naproti fendrychovi vyšel postarší důstojník s upraveným knírem a špičatou bradkou. I kdyţ se podzim pomalu blíţil k zimě, měl na sobě jenom košili s vyhrnutými rukávy. Prohodil pár slov s velitelem a ukázal směrem, kde se měl prapor ubytovat. Markytánky vzadu na vozech se smály. Jakubovi ten smích zněl

stále v uších a stále jej nedokázal pochopit. Těšil se, aţ zanikne v hluku tábora a on uţ jej konečně neuslyší.

Byl unavený.

Jeho mysl stále tíţily vzpomínky, které vyvolalo dopolední setkání se starcem u smírčího kříţe. Poznával ten kraj zde. Jména na ukazatelích zněla povědomě a i vzduch voněl tak, ţe z hlubin jeho mysli vyvolal vzpomínku na domov. Moţná, moţná zde, kdo ví? Ţe to bylo tak dávno a jeho domovem se staly vojenské tábory.

Po tvářích mu stékaly slzy. Ale nikdo si jich nevšiml. První karta, o nichţ stařec mluvil, ta, jenţ věštila lásku, uţ dávno padla.

* * *

Neklidný polospánek přinesl neklidné sny.

Venku pršelo. Proudy vody padaly v tlustých provazcích k zemi, kapky drásaly zem a zvonily o střechu domu. Za oknem spalo nevelké město bezpečné ve svých hradbách.

Plamen svíčky kmital ve větru, který se prodral přes zavřené okno. Válka se zdála toho dne příliš daleko a láska vládla noci.

“Je t’aime, Jacques,” zněla něžná slůvka něžné dívky.

Milovali se.

“Já taky, Myško.”

“Qu’est-ce que c’est ‚Mysko’?”

Usmál se a neodpověděl. Slova už byla zbytečná a stejně by se ztratila v horoucím víru vášně…

* * *

“Jakube, probuď se!”

Walter se nad Jakubem skláněl a třásl mu ramenem. Pohár s červeným vínem se uţ dávno rozlil. “Co…?” zamţoural ţoldnéř a potřásl hlavou, aby se zbavil smutného a vzdáleného snu. Tábor kolem něj se objevoval jen velmi pomalu, jak se mu nechtělo probudit se do reálného světa.

“Našel jsem nepřátele.”

“A?”

“Plukovník chce útočit v noci. Překvapit je. Dokud máme přesilu.”

Jakub se posadil. Zaklel nad rozlitým vínem, ale Skot mu hned dolil z konvice, kterou měl v ruce. Bylo zkyslé, ale to mu nevadilo. Ta trocha červeného jej zahřála a probudila.

Tábor kolem hučel jako včelí úl. Vzduchem létaly rozkazy a víření bubnů. Ve větru, který se znenadání zvedl, pleskaly císařské praporce.

“Mluvil jsi francouzsky, víš to?” ušklíbl se Gordon, kdyţ se Jakub těţce zvedal ze země.

“Váţně?”

Potom zazněly trubky a fendrych začal svolávat jejich prapor. Jakub zvedl ze země mušketu a rozeběhl se k místu, odkud slyšel jeho hlas. Přemýšlel, kolik toho ze spaní řekl. A o čem se mu ještě zdálo, co si jeho mysl nepamatovala nebo pamatovat nechtěla.

Vzduch se naplnil očekáváním a nadcházející bitvou. Z lesa se ozvalo zavytí vlků, které znělo jako varování.

* * *

“Slyšíš vlky, Eycku?”

Francovi se třásl hlas strachem. Toulat se po nocích cizími a zlými lesy nikdy nepřineslo nikomu nic dobrého. Byli vydáni napospas zlým silám, proti kterým neměla jakákoli zbraň ţádnou moc.

“Zmlkni uţ,” zavrčel popálený. “Kdybych věděl, ţe jsi taková baba, nechal bych tě v táboře.”

Mladý zběh uţ neřekl ani slovo. Sotva překročil patnáctý rok a na tváři mu vyrašilo jenom sem tam světlé chmýří. Přesto jeho ruce zrudly krví, která nešla smýt.

I kdyţ nebylo vidět na krok, prodírali se lesem dál a dál. Eyck mladíka okřikl, ale ani jemu se nechtělo trávit v lese víc času, neţ bylo nutné. O zdejším kraji kolovalo hodně podivných pověstí, kterým se dříve sice smál, ale několik let na bojišti ho naučilo pochybovat.

“Támhle les končí,” řekl po chvíli, aby své vystrašené kumpány uklidnil. “Slyšíte řeku? Tam si odpočineme.”

Skutečně, po chvíli se vymotali z nepřehledné spleti větví a kořenů, o které zakopávali. A padli rovnou do náruče vojenské hlídky.

Neţ si Eyck stačil cokoliv uvědomit, kolem něj zaznělo několik slov v cizí drsné řeči a prásklo několik výstřelů. Franc se skácel k zemi s prostřelenou hrudí.

Jeden z vojáků také padl k zemi a tiskl si poraněnou nohu. Zem lačně pila rudou krev.

Ve tmě se zaleskly kordy. Eyck také tasil a na poslední chvíli zachytil prudkou ránu, která mu mířila na hlavu. Zvonění čepelí se odrazilo ozvěnou. Několik rychlých útoků, jenţe jedna čepel proti třem nemá mnoho šancí. Náhle se ozvalo třesknutí a Eyckův kord se zlomil v půli. Čas se zastavil.

Hleděl do tváří světlovlasých muţů. Bělmo jejich očí se ve tmě zlověstně lesklo. Po tvářích stékaly struţky potu.

“Vzdejte se!”

Byli mladí, vyhublí a otrhaní, přesto z nich šel strach.

Od řeky přijíţděl na koni muţ v blýskavém kyrysu a s širokým kloboukem zdobeným pštrosím peřím. Eyck se neodvaţoval neposlechnout, zvedl ruce a nehýbal se. Vzápětí ho k zemi srazilo několik kopanců. Zachrčel a vyplivl

v krvavé změti zlomený zub. Hřivnáč na tom nebyl lépe. Na rukávu jeho bílé košile prosakovala krev.

Muţ s popálenou tváří v duchu proklel všechny bohy, na které si jenom dokázal vzpomenout. Jejich cesta za svobodou skončila ten samý den, co začala. Zběhy popravovali všichni, ať šlo o vlastní nebo nepřátelské vojáky.

A z dálky znělo hřmění, které je vedlo právě tím směrem. Tam, kde oni hledali spásu, tam v plamenech zmírala další z císařských pevností.

* * *

Kdyţ míjela druhá hodina ranní, dunění konečně ustalo.

* * *

Kolona několika stovek muţů se plíţila polní cestou, rozrytou koly vozů a rozbředlou mnoha páry bot. V tichu se jenom ozývalo vrzání koţených závěsů, tiché rţání koní, cinkání postrojů a zbraní nesených přes rameno. V noční tmě se leskly hroty dlouhých pík.

Foukal studený vítr.

Vládlo nezvyklé ticho. Nejenom z rozkazu a snahy o překvapení, ale i obavou z nastávající bitvy. Další z mnoha stovek střetnutí, které stejně nemělo nic rozhodnout. Válka začala poţírat sama sebe a ovládat ty, kteří ji začali.

Blízká řeka byla cítit rybinou. I příroda pykala za hříchy lidí.

* * *

Eyck jenom zatajil dech, kdyţ dojeli na dohled švédského tábora. Kam aţ oko dohlédlo, viděl hlídkové ohně. Do nosu ho okamţitě udeřil zápach, který kaţdý takový tábor provázel. Zápach stovek lidí namačkaných na malém prostoru.

Důstojník, který je zajal, mířil rovnou do středu tábora. Eyck i Hřivnáč na sobě cítili pohledy mnoha vojáků, proti kterým tak dlouho bojovali. Přesto nebyly nenávistné. Dlouhá léta veškerou zlobu vyčerpala.

V ústrety jim vyšel jiný vyšňořený důstojník. Neţ je zavedli dovnitř velkého stanu, který stál přímo uprostřed tábora, stačil si ještě Eyck všimnout rvačky, která začala opodál. Někteří z vojáků, kteří je měli hlídat, se na rozkaz velitele rozběhli ji utišit. Ale to uţ zajatí ţoldnéři neviděli.

Uvnitř stanu začal výslech.

* * *

“Sakra chlapi, dost uţ!”

Klubko opilých ţoldnéřů se dařilo rozehnat jenom brutálními kopanci a ranami holí. Hlídka, která dbala na pořádek v táboře, měla co dělat.

Krev crčela proudem. Jen kousek vedle zvracel opilý voják.

Nakonec přes všechen hluk a poprask rvačka skončila. Brunátné tváře, místy zamazané od krve, z očí sršící blesky. Hlídka je musela ještě chvíli drţet, neţ vztek vyprchal.

“Za to vás čeká ulička, pitomci!” křičel velitel hlídky. Jmenoval se Sven Gustavsson. Přijel s posledními posilami a krvavé boje jej ještě nestačily zbavit citů. A tak litoval jednoho z těch vojáků, které čekala nejspíše smrt, protoţe ho povaţoval za přítele.

Potom se mladý šlechtic a novopečený důstojník ohlédl a spatřil důvod rvačky.

Ve stínu stanu se krčila drobná dívka a choulila se ve tmě, jakoby se bála, ţe ji ještě někdo uvidí. Gustavsson myslel, ţe ze strachu, ale bylo to pouze proto, aby ji nikdo neviděl. Jenţe to on nemohl ani neměl vědět.

“Děvče?” zeptal se a postoupil blíţ.

S trhnutím zvedla pohled. Jeho pohled se setkal s jejím. Svět na kratičký okamţik zmizel, neţ se objevil znovu. Měla krásné šedomodré oči. “Jsi v pořádku?” zeptal se.

Pokývala hlavou. Na víc se neptal, takový byl holt úděl markytánek i kurev. Taková byla jejich volba, kdyţ se vydaly na cestu s vojskem. Jenţe mladík nemohl zapomenout. Chtěl odejít, ale něco ho přimělo, aby se vrátil.

“Jak se jmenuješ?” zeptal se a pomohl jí vstát. Vděčně jeho ruku přijala.

“Michelle,” odpověděla.

“Co se stalo?”

Pokrčila rameny, přesto odpověď byla tak výmluvná, jak jen mohla být. Odvedl ji k sobě do stanu a tam jí nabídl nějaké zákusky, které mu zbyly od večeře. Do cínové konvice nalil jiskřivé červené víno. Na rozdíl od toho, které pili vojáci, tohle mělo i nějakou chuť.

“Děkuji, důstojníku,” usmála se a její chmury zmizely z tváře.

“Nepatříš sem, mezi ty drsný chlapy,” řekl zamyšleně.

“Jak to můţete vědět, důstojníku?” odsekla náhle nečekaně ostře. “Jak si můţete být tak jistý? Třeba je tohle místo, které je pro mne nejlepší.”

Zmohl se jen na bezmocné pokrčení ramen. Ona dopila víno, poloţila na stůl prázdný pohárek, usmála se a zmizela venku.

Gustavssonovi zbyly jen vzpomínky a sny. Aniţ by měl šanci pochopit, co přesně se stalo.

* * *

“Co budeš dělat po válce, Jakube?” zeptal se Gordon tiše a prolomil tak dlouhé mlčení.

“Nevím, Waltere,” zavrtěl hlavou a ani se na zrzavého ţoldnéře nepodíval. Nerad přemýšlel o budoucnosti. Svět nenáviděl takové, jako byl on. Navíc měl hlavu plnou divokých myšlenek. Srdce mu svíral strach. Nevysvětlitelný a nepochopitelný. Nebyl to strach z boje, ani ze smrti, ale z něčeho mnohem horšího.

Kdesi před sebou, někde v údolí líně tekoucí říčky, ucítil záchvěv Síly. Pochopil starcovo varování, tehdy na křiţovatce u smírčího kříţe. A v ten samý okamţik se do jeho mysli vloudila další kratičká vzpomínka, záblesk lepších časů, chvíle, kdy poprvé zjistil, ţe není sám…

* * *

Pršelo a déšť se snažil smýt všechnu špínu světa.

Město se stále skrývalo za pomyslným bezpečím nedobytných hradeb. Popraskané a zvětralé zdivo raději nikdo nevnímal, nedostatek zbraní i mužů si nikdo nepřipouštěl. Ani Jakub. Ne té noci.

Nechal se laskat a rozmazlovat zabořen do voňavých peřin a jen světlo svíčky kmitalo po stěnách a zahánělo tmu. Zavřel oči a nechal se unášet na vlnách snů. Nikdy se necítil tak šťasten, jako teď.

Ale v ten okamžik ucítil mravenčení na konečcích prstů, které se pomalu rozlévalo do celého těla. Nevěnoval tomu pozornost, ale pocit sílil. Ne, nepatřil sem, do tohoto okamžiku. Prudce otevřel oči.

Krásná dívka nad ním prsty obratně kreslila znamení. Viděl průsvitná zlatá vlákna Síly, která zhmotňovala do kouzla. Chytil ji za ruku a zarazil v poslední okamžik.

“Co to děláš?” zeptal se.

Polekaně mu pohlédla do očí. Pronikl hluboko do její mysli. Bily se tam dvě části jejího já a byl to boj na život a na smrt.

Když neodpověděla, zvedl se na loktech. Krásný večer se změnil v děsivou noc. “Zapomeň na to, mon cheri,” zašeptala. “Nic to nebylo.”

“Nenene,” vrtěl zatvrzele hlavou. “Co jsi mi chtěla udělat? Mluv!” Možná až příliš příkře.

Jenže začínal poznávat, proč si ji všiml v davu na náměstí, proč jí jediné. I v něm se začal odehrávat ten samý krvavý boj.

Když mu šeptem a se slzami v očích začala vysvětlovat proč, mlčel a jen se snažil vše pochopit. Když se blížila ke konci, poznání ho zabolelo u srdce. A když skončila, druhá karta, která měla přinést neštěstí, jak mu o tom za mnoho dní bude kázat potulný mnich pod stromem s oběšencem, byla také vyložena. Tehdy to ještě netušil.

* * *

Vytrhl se ze vzpomínek. “Řekni mi něco o své zemi,” zamumlal a konečně se ke Gordonovi otočil. “Kdybych si tam koupil malý statek, někde v horách, jak jsi vyprávěl, u jezera, které se leskne v záři slunce mnoha odlesky…”

“Pamatuješ si hodně,” zazubil se Skot. “Aţ se doţijeme konce války, dovedu tě tam.”

“Pokud válka skončí.”

“Musí, všechno, co někde začíná, má svůj konec.”

Kolona se zastavila. Důstojníci začali rozdělovat rozkazy a vojsko se připravovalo k boji. Švédský tábor byl na doslech. Ve tmě zmizel jízdní oddíl, který měl udeřit z boku, v křovinách zmizeli další zvědové.

Jakub neslyšně zaklel. Vyuţil chvilky, kdy si kaţdý všímal jenom sám sebe, a začal pohybovat prsty v naučeném pohybu. Téměř bezmyšlenkovitě. Bezhlasně šeptal cizí slova, kterým nerozuměl, ale přesto v mysli viděl obrazy, které vyvolávaly.

Potřeboval ochranu. Ne před bojem, ale před záchvěvy Síly, které se kaţdým krokem přibliţovaly. Nepochyboval, ţe v nepřátelském táboře je někdo, kdo patřil k Nim.

* * *

Eyck seděl ve stanu a v záři táborových ohňů viděl siluety vojáků, kteří hlídkovali před vchodem. Opíral se o stanovou tyč a choulil se ve snaze zahnat lezavou zimu. Měl hlad. A chuť na víno. Uţ to bylo dávno, co naposledy zaţil pravou ţoldnéřskou pitku, takovou, na jaké se nezapomíná. Příliš dávno.

Hřivnáč seděl opodál a drţel si stále krvácející ruku. I v jeho tváři se zračila grimasa zoufalství a poraţenectví.

“Pošlou někoho, kdo to ošetří,” řekl Eyck, aby ho uklidnil.

“K čemu? Abych zítra při popravě mohl stát na svých?”

Odpověď nebyla třeba. Oba věděli, co je čeká. Přesto se ani jeden z nich nebál. Paní Smrt se stala uţ dávno důvěrnou přítelkyní.

Dlouho mlčeli. Noc se sunula kupředu jako velký černý slimák a nechávala za sebou pachuť poráţky.

Závěs u vchodu se odhrnul a dovnitř vstoupil mladý důstojník. Kdyţ si oba prohlédl, křikl na stráţ. “Zavolejte uţ konečně někoho, kdo mu to ošetří.” A po kratičké chvilce zaváhání dodal: “Najděte Michelle. Plavé vlasy… Znáte? Tady ji zná snad kaţdý kromě mě…”

Potom se otočil k dezertérům a těţko skrývaná něha z jeho pohledu zmizela. “Pánové, posílá mě pan plukovník, který vás jiţ měl tu čest vyslechnout. Nicméně, není s výpovědí zcela spokojen. Nezdá se nám, ţe byste přišli odtamtud, odkud tvrdíte; a ţe byste utekli od pluku, který jste nám udali.”

“Chcete říct, pane, ţe jsme lháři?” odplivl si Eyck.

Švéd upřeně hleděl na jeho popálenou tvář. “To bychom se museli rozhodnout, jestli jste lháři vy, nebo naši zvědi, kteří tvrdí, ţe von Dahlerův pluk je v zimních kvartýrech v Bavorsku. To byste měli opravdu velmi, velmi dlouhou cestu.”

Eyck zaklel. Pohádka nevyšla.

“Proč jste nám lhali? Čeho se máme obávat?” A kdyţ se mu dlouho nedostávalo odpovědi, smutně pokrčil rameny. “Nebo máme pouţít tortury? Je to poněkud nedůstojné, nemyslíte?”

Hřivnáč hleděl zarytě do země. Tušil, ţe přehnaná zdvořilost není upřímná, ale spíš maskuje opovrţení a nenávist. Mladý důstojník nemohl být ve válce dlouho.

Zatvrzelé ticho přerušil příchod markytánky. “Ach, pane Gustavssone,” usmála se, kdyţ vešla dovnitř. Potom se její pohled stočil k zajatcům.

* * *

Eyck ji uţ viděl. Kdyţ je odváděli do tábora, viděl ji v pozadí rvačky, těsně před tím, neţ je zavedli do velitelského stanu. Viděl, jak skrytá ve stínech maluje na zem jakési ornamenty, jak je vykresluje ve vzduchu. Neznal smysl ani účel, nechápal to, ale nepochyboval.

Tehdy se jejich pohledy na kratičkou chvíli setkaly. Teď znovu. A mezi nimi proběhlo něco, co nedokázal popsat. Ne, nebyla to láska, to by poznali, nebyl to ani chtíč ani ţádost, ale něco, čemu Eyck nerozuměl. Něco zcela cizího a neznámého, pro co nejenom ţe neměl jméno, ale uţ pouhé pojmenování toho jej děsilo. Uţ od doby, kdy nadpřirozený oheň z rukou ďáblovy nevěstky spálil jeho tvář.

Aniţ by on sám nebo důstojník Gustavsson tušil, stal se loutkou v hříčkách někoho jiného, loutkou v roztodivné hře osudu. Odkašlal si a promluvil cizím, hrubým hlasem, který jej vylekal. Vylekal i Hřivnáče, který s ním uţ několik let objíţděl evropská bojiště.

Řekl všechno, co měl. Švédský důstojník spokojeně pokýval hlavou, ale i on se mýlil. Protoţe ta slova nebyla určena jemu, ale jí. Nešlo o to, ţe prozradil, kolik muţů je v okolí a co ti muţi vědí, ale o to, kdo je jedním z těch muţů. Tím, který jen o vlásek unikl osudu dezertéra a neskončil ve stejném stanu s nimi jen díky tomu, ţe ho děsily Eyckovy zlé a nenávistné oči.

* * *

Víření bubnů a halas trumpet probudil tábor k ţivotu. Vzduch naplnila panika. Rychlý rytmus, který volal do boje, křik ţoldnéřů, nadávky, hlasité rozkazy.

Strach.

Nevojáci prchali z tábora na všechny strany. Markytánky, sluhové, kováři, kuchaři, děvky i manţelky. Mnozí se snaţili vzít všechen svůj majetek a po pár krocích jej zase odhazovali. Třesklo několik prvních výstřelů. “Gott mit uns!” ztratilo se v rámusu.

Pak se splašili koně. Do vzduchu vyletělo několik prskajících raket, které ozářily noční tmu.

Strach se šířil jako poţár. Pak přišel útok.

* * *

“Svině zasraný, někdo je varoval!”

Jakub prudce zvedl pohled. Pochopil, ţe ochranné kouzlo spustil příliš pozdě. Z tábora třesklo několik výstřelů.

“Do útoku! Za císaře!”

Rozeběhli se kupředu.

Prskavá raketa ze švédského tábora jim přišla vhod. Děla pracně dopravená ke kraji lesa spustila svou dunivou hudbu. Záblesky z hlavní, rány, vůně střelného prachu a bílý hustý kouř, který kaţdý výstřel doprovázel.

“Ať ţije Ferdinand!”

Muţi postupovali vpřed a na volném prostranství se řadili do útvaru. První rachotivá salva z mušket zazněla nocí. Švédští vojáci, kteří běţeli vstříc útočníkům, se ve svém útoku zastavili. Mnozí se skáceli k zemi, jeden nebo dva začali řvát bolestí. Výstřely z kanónů pustošily tábor a kartáčové střely, granáty i obyčejné dělové koule, střílené bez rozmyslu a bez řádu, rozsévaly bolest a utrpení.

Pěchota pochodovala kupředu v sevřeném šiku, zázrak, ţe se jej v husté tmě dařilo drţet. Od tábora přiletělo několik zbloudilých kulek; teprve po chvíli se Švédové zmohli na pořádnou palbu. Také z císařského tábora si paní Smrt vzala své milence.

Nebyla to bitva jako kaţdá jiná. Chyběly zde vyrovnané španělské čtverce mušketýrů chráněných dlouhými píkami, chyběly zde sloţité manévry, obchvaty jízdy a nenadálé vpády do boku útočících armád. Vlastně zde chyběly i ony armády, které velitelům přinášely slávu. Spíš neţ o bitvu šlo o šarvátku a spíš neţ o šarvátku jenom o zmatek.

Noc se brzy oděla do neprůhledného hávu z kouře střelného prachu. Zdálky zněl buben, kdesi vepředu pleskal ve větru ţlutý prapor s černou orlicí. Pochodovali vpřed, muţi kolem Jakuba padali k zemi v bolestivých křečích, škorně podkluzovaly v krvavém blátě.

Potom dostali rozkaz vystřelit. Zamířit, pal. Nebylo kam mířit, přesto všichni vystřelili. Řady nepřátel prořídly. Vystřelila další jednotka, plukovník na koni projíţděl za řadami svých muţů a křičel rozkazy, které nikdo neslyšel.

Potom se z bílého kouře a zvedající se říční mlhy vynořil nepřátelský tábor. U chabé palisády se krčili švédští vojáci a pálili ze všeho, co měli po ruce. Naštěstí ve zmatku nestihli přitáhnout kanóny. Zato lačné ohnivé chřtány císařské artilerie neutichaly.

Přišla řada na ostré a lesklé ţelezo. Třeskot výstřelů pozbyl jakékoli známky pravidelnosti. Začal boj muţe proti muţi. Jakub se rozmáchl mušketou a pouţil ji jako kyj, Švéd se s rozbitou hlavou svezl k zemi. Roztříštěná dřevěná paţba uţ nebyla k ničemu. Zbraň skončila v blátě a Jakub tasil krásný kord, který kdysi našel u mrtvého důstojníka.

Rozeběhl se kupředu, mezi stany. Míjel raněné leţící na zemi, které ţoldnéři, zaslepeni rudým šílenstvím války, nemilosrdně dobíjeli. Míjel markytánky, které utíkaly před zuřícím šílenstvím a pro něţ se jiţ milosrdenství nedostávalo. Míjel děsivé obrazy, které činily válku válkou, syrovou a nelítostnou.

Náhle vrazil do světlovlasého Švéda, skoro ještě kluka, a v jeho tváři spatřil strach. Proč bojuje? Proti komu? Kdo je ten muţ, který stojí před ním? Tvář zčernalou kouřem a dýmem, snad démon, snad sám ďábel.

Jakub zvedl ruku s pistolí. Vystřelit bylo tak snadné.

* * *

Kdyţ vypukla střelba, Eyck měl zavřené oči. Měl strach. Poprvé v ţivotě měl strach. Důstojník Gustavsson zmizel venku a zburcoval poplach, krásná Michelle něco tiše šeptala. Muţ s popálenou tváří neměl odvahu podívat se, co dělá.

Trvalo to dlouho. Několik salv odeznělo a ztratilo se v jednolitém rachotu střelby. Uţ to neznělo jako bouřka, ale jako samotné peklo, jako nadcházející konec světa.

A i kdyţ Eyck uţ dávno zapomněl, ţe zpočátku bojovali za Boha, který sídlil nahoře na nebesích; a i kdyţ zapomněl, ţe v něj kdysi věřil, ze rtů mu plynula slova, která uţ tak dlouho neslyšel… “Pater noster, qui es in caelis…” Otče náš, jenž jsi na nebesích…

* * *

Jakub několikrát prudce sekl kordem, čepele zvonily, ocel se leskla. Na rtech cítil sladkou pachuť krve. Mimoděk ho napadlo, ţe je jedno jaká; švédská, německá, česká, všechny chutnaly úplně stejně.

Černý dusivý kouř se vznášel všude kolem. Uši mu zaléhaly hlukem. Přál si, aby konečně utichla střelba; a kdo ví proč, na mysli mu vytanul smích markytánek, který jej provázel celou cestu sem. Ten hysterický, nucený smích, jenţ měl zaplašit strach. Tehdy mu drásal nervy, teď se mu po něm zastesklo.

V ten okamţik ucítil prudké zachvění. Jakoby se země otřásla a čas zpomalil. Hluboko v mysli, aţ vzadu, na temeni, ucítil bodnutí. Rozhlédl se. Kolem běţel nějaký chlapec. Tvář měl celou od krve. Běţel pomalu, jeho si nevšímal, a hlasitě plakal.

Mohlo mu být tak šest.

Nedoběhl daleko.

Jakub se stále nehýbal. Hlomoz bitvy zmizel někde v pozadí a on uslyšel šepot. Zavřel oči a moc si přál se z toho zlého snu probudit. Ten hlas si pamatoval, nezměnil se. Ani trošičku. Jen slova byla jiná.

A vzpomínky se opět vrátily.

* * *

Město za okny jejich komůrky stále spalo. Déšť utichal a někde v ulicích zaštěkal pes.

“Copak sis nikdy nevšiml, co se kolem tebe děje, mon cheri?” zeptala se smutně do ticha, které trvalo už příliš dlouho.

Nechtěl odpovídat, nechtěl vidět. Nechtěl vzpomínat na fanatické pohledy duchovních, před jejichž pomstou Boží ho už několikrát zachránil útěk na poslední chvíli.

“Zapomeň na to, Jacques,” zašeptala mu do ucha. “Spi. Uleví se ti.”

“Proč to kouzlo?”

“Aby tě ochránilo před zlem.”

Hladil její tvář, její krásnou tvář, a věděl, že to je naposledy. Že až se zítra probudí, bude jej bolet srdce a zbudou mu jenom vzpomínky. Vzpomínky na její nádherné oči, alabastrovou pleť, úsměv a zvonivý smích.

Políbila ho do dlaně. Neplakala, kdo ví, jestli kdy něco cítila? Chtěl věřit, že ano. Tolik dnů a tolik nocí, tolik týdnů. Válka si tehdy dala na čas a přichystala krásné líbánky.

“Je t’aime,” zopakoval její tolik krásnou větu. Usmála se jeho přízvuku. “Miluji tě, Michelle.”

Noc byla ještě dlouhá. Věnovala jim dostatek času. Pak přišlo ráno, samota, porozumění a válka.

Toho deštivého a uplakaného dne psali na listinách léta páně tisíc šest set třicet a lev severu Gustav II. Adolf se vylodil se svými vojsky v severním Pomořansku.

* * *

Eyck konečně otevřel oči. Ve stanu byl jenom on a Hřivnáč. Spárami u země vnikal dovnitř všudypřítomný dým. Voněl po střelném prachu. A také po krvi.

“Hřivnáči, vstávej!” křikl Eyck. Na svou modlitbu dávno zapomněl.

Hřivnáč zvedl hlavu. “Teď máme šanci,” pokračoval muţ s popálenou tváří. “Ztratíme se v tom zmatku. A třeba nám z toho i něco kápne.”

Nemusel svého druha pobízet dlouho. Druhá šance se neodmítá a uţ vůbec ne těmi, kteří si zvykli brát i to, co jim nikdo nenabídl.

Vyběhli ze stanu a zamířili pryč od lomozu přestřelky. V rychlosti sebrali pár věcí; pohozenou pistoli, klobouk s pštrosím peřím, zlatý kalich, ze kterého dřív někdo dával pít krev páně. Teď teklo všude krve dost, i kdyţ nebyla Jeho. Ale to v tuhle chvíli nikomu nevadilo.

* * *

Zdálo se, ţe bitva brzy skončí. Dokonalé překvapení a zmatek ve švédském táboře, i temnota noci, to všechno hovořilo ve prospěch císařského pluku. Jenţe osud si s nimi chtěl ještě pohrát.

Z mlhy a kouře náhle vypochodoval sevřený útvar mušketýrů v nových uniformách, s novými nablýskanými zbraněmi a s velitelem v čele, jehoţ zjizvená a ošlehaná tvář svědčila o nejedné bitvě, kterou prošel. Zavelel střílet.

A salva smetla mnohé z císařských, kteří si uţ šli pro jisté vítězství.

Druhá salva napáchala ještě více škod. Boj muţe proti muţi skončil. Nastala jatka.

Marně důstojníci svolávali své muţe pod prapory, marně se snaţili zklidnit masu rozdivočelých muţů. Jen někteří uposlechli naléhavého volání trubek, jenţe jich bylo příliš málo.

Walter Gordon se pokřiţoval a zaklel, s mušketou připravenou vystřelit. Tam někde před nimi, skryti kouřem, se blíţili nepřátelé. Slyšel rytmus bubnu, slyšel dusot mnoha nohou. Šli na zteč, připraveni, seřazeni, poslušni.

Potom je přehlušil dusot kopyt. Plukovník kousek od něj divoce klel. Walter Gordon věděl, ţe proklíná jeho.

Jízda je roznesla na kopytech. A Gordon umíral se slzami v očích, protoţe věděl, ţe mnohé z jeho přátel čeká smrt jen proto, ţe on chybil. Ţe nevěděl o stovkách dalších muţů, které nyní stály proti nim a ţe poslal svého velitele do náruče smrti.

Asi se nedostane do Nebe, jak si vţdy přál.

A kulky zatím švédské vojáky míjely, jakoby odkloněny kouzlem.

* * *

Jakub se krčil ve stínu stanu. Viděl, jak kolem prochází zástup nepřátel, viděl důstojníka, jak je vede do boje. Tiše klel. Potom kolem prošel další prapor, spořádaně a bez paniky. Plukovník je odvedl přímo na jatka. Zdálo se, ţe všechno skončí. Jenţe on musel něco udělat.

Cítil mravenčení v zádech, nepříjemné a vlezlé. Kouzlo stále fungovalo. Proti němu, proti jeho lidem. Musel je zlomit.

Proplíţil se kolem rozbitého vozu a dál, kolem stanů, nechal se vést šestým i sedmým smyslem, dál ke zdroji Síly.

Vyvěrala ze země jako gejzír. Ta holka své řemeslo uměla dobře. Vybrala dobré místo a dokázala jej vyuţít do poslední kapičky.

Pak ho našel.

Vklouzl do stanu a zatáhl za sebou plachtu. Ornament nakreslený v prachu na zemi jemně pulsoval světlem, které viděl jen on. Jiskřil a vábil ho k sobě. Cítil to jako drogu, volání, kterému nešlo odolat. A ve vzduchu stále šepot, uvězněný zaklínadlem, jenţ ochraňoval švédské jednotky před strachem, který měl ovládnout noc.

Rychlým pohybem kresbu smazal. Odhodilo jej to aţ na druhý konec stanu. Prudká bolest ho na okamţik zbavila vědomí.

Ale její šepot konečně umlkl.

* * *

“Posily, pane! Blíţí se posily! Jezdci, pane, celý prapor!”

Ta zpráva se rozletěla jako blesk. Jásot na okamţik přerušil střelbu. A svou nádhernou symfonii konečně opět spustila artilerie na svahu kopce.

Mlhy byly prohlédnuty.

Sráţka jezdců byla prudká, hlasitá a pro Švédy osudná. Misky vah se opět převáţily na druhou stranu. Tolik jistý nástup posil se zastavil. A jedna přesná střela vytvořila švédskému veliteli třetí oko nad nosem. Pro mnohé z čerstvých vojáků to bylo znamení. Pro mnohé poslední kapka. Nejdřív jeden, potom druhý, třetí, další a další, zahazovali zbraně a dávali se na zběsilý a zbrklý útěk.

Walter Gordon nechal klesnout ruku s pistolí a smutně se usmál. Potom klesla i jeho hlava a pramínek krve si našel z koutku úst cestu ven. Moţná se mu nakonec jeho přání splní.

Pak to šlo ráz na ráz. Štěstí bývalo vrtkavé a mnohdy rozhodlo i důleţitější bitvy neţ tuhle. Střelba pomalu umlkala. A švédský tábor se ponořil do ticha.

* * *

Jakub otevřel oči. Bitva skončila. Tu a tam třeskl osamocený výstřel, řeka šuměla a odněkud zněl jásot. Kdo vyhrál?

Potom zaslechl jméno císaře. Usmál se. A pak si na všechno vzpomněl a mysl mu ochromil strach. Strach dvojího druhu.

Strach, ţe někdo ublíţil Michelle, a strach z toho, ţe na ni nedokázal přes to všechno zapomenout, ţe ji nikdy nedokázal vytěsnit z paměti, přestoţe se o to tolik snaţil. Tady ţádná zaklínání pomoci nemohla, ţádné lektvary ani bylinné nápoje, ani samotný Bůh, pro něhoţ tahle válka začala, ale kterého uţ v ní nikdo nehledal.

“Kde jsi?” zašeptal.

“Ici Jacques,” zazněla odpověď nečekaně blízko.

Prudce zvedl hlavu.

Seděla jenom kousek od něj, stejně krásná jako tehdy, stejně okouzlující a stejně svůdně neodolatelná.

Tentokrát z ní však necítil nic, co by se jenom trošku podobalo lásce.

* * *

Daleko na východě se objevil první náznak nadcházejícího dne. Zběsilá noc končila. Les se začal probouzet zpěvem těch několika málo ptáků, které bitva nevyhnala pryč. U země se válela mlha.

Hřivnáč se zastavil, opřel ruku o kolena a zhluboka oddechoval. Několikrát si odplivl a pokaţdé měla jeho slina barvu krve. Eyck stál opodál. Odhodil zbytečnosti, které při útěku bez rozmyslu sebral.

Jeho zlé oči těkaly sem a tam. Vzpomínal. Nenáviděl.

“Hřivnáči, musíme zpátky.”

“Proč? Proboha, Eycku, proč? Tam nás čeká jenom smrt!”

Eyck neodpověděl. Hřivnáč zoufale a rezignovaně zavrtěl hlavou. “Běţ si sám, blázne, ale já se tam nevrátím. Jdu domů.”

“Nemáš domov.”

“Zatracenej bastarde.”

Eyck ho poplácal po rameni, v posledním zoufalém gestu přátelství, ale stejně jako Hřivnáč i on věděl, ţe je zbytečné. Vydal se nazpátek, aniţ by pořádně věděl proč. Tvář ho pálila a nedávno vyřčená motlitba zněla v uších.

Zraněný ţoldnéř osaměl v lese. Dlouho stál bez hnutí. Z velké dálky se opět ozvalo vytí vlků. V paměti mu uvízla slova, která si kdysi sám předříkával. Smečka. Vlk samotář.

Hřivnáč se rozhlédl. Kdo ví, co spatřil, protoţe se dal na zběsilý a zoufalý úprk. Moţná mezi stromy spatřil paní Smrt, která čekala celou dobu na svou příleţitost. Osaměl, vydán jí napospas. Kdo ví, jestli to tak bylo.

Nikdo ho uţ ale nikdy neviděl.

* * *

Sven Gustavsson si válku představoval jinak. Takhle to nikdo nevyprávěl. Válka patřila hrdinům a hrdinským vítězstvím, cti a statečnosti, a ne krvi, blátu, vnitřnostem, po kterých se smekávají boty, a vlastním výkalům, v nichţ člověk umírá.

Plouţil se v zástupu asi dvaceti muţů, kteří utíkali z prohrané bitvy. Nikdo nemluvil.

Šli zničenou krajinou, děsivou ve své prázdnotě a jen krkavci krouţili nad jejich hlavami. I oni byli zcela potichu, jakoby drţeni nějakým kouzlem.

Moţná to bylo to samé kouzlo, kvůli kterému Sven Gustavsson přišel o velkou část své duše.

“Michelle,” zašeptal v zoufalé vzpomínce na nikdy nesplněný sen.

Z remízku za nimi se náhle ozvala střelba a připravila o ţivot dalšího z jeho muţů. Ostatní se dali na útěk. Jeden nebo dva opětovali palbu. Zbytečně. Jenom poskytli skrytým útočníkům dostatek času, aby nabili, zamířili a vystřelili.

Byl konec.

Neţ nadobro zmizeli z místa téhle zpropadené bitky, Gustavsson se ohlédl. Spatřil smrt a zkázu, krajinu po bitvě, která plakala za všechny své mrtvé syny. Toho dne se z mladého důstojníka stal muţ, který do této války patřil.

Kdyţ se znovu vydal vpřed, uţ necítil ţádnou lítost.

* * *

“Michelle,” řekl Jakub. Zvedl se ze země. Celé tělo jej bolelo.

“Neměl jsi sem chodit, Jakube,” řekla. Poprvé mu řekla tak, jak se jí představil. Znělo to z jejích úst zvláštně a ultimativně. “Neměl jsi mě hledat.”

“Nehledal jsem…”

“Mlč, hlupáku,” přerušila ho. Výčitka v jejím hlase zněla aţ příliš trpce. “Neposlouchal jsi mě. Tehdy, však víš. Proč ne? Přivedl jsi celý náš rod do zkázy. Copak si to neuvědomuješ? Tolik let, mohl jsi na to přijít, tak hloupý nejsi. Tolik let… a tolik ses změnil.”

Chvíli mlčela a nechala Jakuba utápět se v myšlenkách a vzpomínkách.

“Chtěla jsem tě učit… Sám jsi to měl chtít. Proč ne?”

Další osamělý výstřel protrhl nenadálé ticho, které vítězství přineslo.

“Kvůli tobě.”

“Pourqoui?”

Pokrčil rameny. Znělo by hloupě, kdyby řekl, ţe ji miluje. Po tolika letech ve světě, který na lásku zapomněl. Moţná to pochopila i ona a nechtěla po něm, aby to řekl.

“Zapomeň uţ na mě, Jakube. Prosím.”

Sklonil hlavu a zaryl pohled do země. Dole hluboko pod sebou cítil pramen Síly.

“Rád bych, Myško.”

“Sbohem, Jakube.”

“Au revoir, Michelle. Bon chance.”

Nezeptala se ho, proč se naučil její jazyk. Nechtěla tu odpověď slyšet. I kdyţ ji znala.

* * *

Měla pravdu. Měl se učit. Měl poslouchat. Tolik let a najednou, kdyţ se ohlédl, nespatřil nic. A před sebou jenom zkázu.

Bylo pozdě.

Protáhla se vchodem a zmizela v ranním šeru. Postava skrytá v plášti a v bezpečí víc, neţ kdokoliv jiný.

Promrhal hodně Síly zbytečně. Nechápal ji, nerozuměl, jenom mechanicky opakoval to, co někde viděl, co si pamatoval z onoho deštivého večera, kdy mu mnohé vysvětlila. Pochopil, ţe jednou bude muset splatit dluhy. Ani mágové to neměli snadné, ba právě naopak: utíkat před nenávistným světem i sami před sebou.

Teprve potom si všiml, ţe nechala v jeho ruce přívěšek. Hleděl na něj nedůvěřivě, vţdyť se ho nedotkla. Jenţe byl příliš unavený nad tím, aby se tomu nějak zvlášť podivil. Svět přinášel mnoho zlých překvapení.

Přívěšek, který u sebe stále nosila. Malý červený kamínek zasazený doprostřed podivného ornamentu, který uţ tolikrát kreslil ve vzduchu na ochranu před vším

moţným. Zvedl se a chtěl odejít. Vyšel ze stanu s pohledem stále sklopeným k zemi.

A vrazil do Eycka.

* * *

“Jakube. Ty?”

“Buď zdráv, Eycku.”

Chvíli mlčeli a hleděli si do očí. Poprvé za tu dobu, co se znali, Jakub neuhnul. A spatřil v nich to, čeho se vţdy bál. Fanatický pohled těch, kteří je nenáviděli.

“Hledám…,” začal Eyck, ale zarazil se hned po prvním slově.

Kolem nich prošlo několik ţoldnéřů, kteří hledali kořist. Kousek dál skupina asi deseti našla plný soudek piva.

“Odešla,” odpověděl Jakub. “Nehledej ji, Eycku.”

“Proč ne?”

“Třetí karta věští smrt,” vzpomněl si na slova starce. Jeho věštba se měla nachýlit ke konci.

“Blázne,” odplivl si Eyck.

Jakub věděl, ţe ho musí zastavit. Pochopil během té noci mnohé. Pochopil, ţe kdyby Eyck Michelle našel, ta karta by byla určena jí. A to nemohl dopustit.

“Zapřísahám tě,” řekl. “Nehledej ji.”

Nestačil ani pořádně dopovědět, kdyţ jej nečekanou ranou Eyck srazil k zemi. Pak se napřáhl a znovu udeřil. Jakub zalapal po dechu, z nosu mu tekla krev. Nedokázal se zvednout. “Pro tebe se vrátím potom, Jakube. Nezastavíš mě.” A po kratičké chvilce dodal: “Víš co, vaše oči jsou stejné, tvoje a její. Mají i stejnou barvu…”

“Bůh mu odpusť,” zamumlal tiše Jakub. Na chvíli jej obklopila tma a mlha bezvědomí. Kdyţ opět procitl, Eyck byl pryč.

Zhluboka se nadechl a sebral poslední zbytky sil. Zvedl se na všechny čtyři, potom se opřel o stanovou tyč. Ze země sebral cizí kord a klopýtavě se rozeběhl vpřed.

Potom ho spatřil před sebou, jako temnou postavu ze samotného pekla. Skláněl se nad leţící postavou, s pistolí v ruce. Něco říkal.

Jakub hlasitě vykřikl.

Ţoldnéř s popálenou tváří se otočil, zamířil a vystřelil. Kulka neškodně proletěla kolem a zmizela ve tmě. Na poslední chvíli zastavil ránu, kterou jej Jakub chtěl připravit o ţivot. A vzápětí jeho ostrá čepel vyrazila vpřed, jeden bod, druhý bod. Zbraně rozčísly chladný vzduch, několikrát se srazily. Potom další a další seky, oba muţi několikrát vykřikli. Jenţe Eyck měl navrch.

Jakub jen na poslední chvíli stihl odskočit před dalším z mnoha nebezpečných útoků. Ale Eyck zasypal Jakuba rychlými ranami, z nichţ ta poslední rozsekla Jakubovo předloktí.

Hlasitě vykřikl bolestí.

Další bod. Prudká bolest v pravém rameni jej sloţila na zem. Zbývala poslední rána, moţná uţ sama o sobě zcela zbytečná. Eyck se napřáhl, na chvilinku zaváhal. Jenom na kratinkou chvilku.

Ale ta stačila.

* * *

Prásk!

* * *

Krvavá skvrna se zvětšovala jen pomalu, velmi pomalinku. Jakub na ni hleděl a nedokázal se usmát. Nedokázal se radovat, ţe Eyck nemohl sek dokončit.

Kord dopadl do bláta. Hned za ním ţoldnéř s popálenou tváří.

“Nemohl jsem tě za ní pustit,” zašeptal mrtvému tělu na omluvu. “Nenávidíš čarodějnice. Spálily ti tvář. Nemohl jsem…”

Poslední slova uţ nebyla slyšet. Pramínek krve v jeho ústech chutnal úplně stejně jako krev všech ostatních. Moţná jen trošku zhořkla trpkou poráţkou.

Věděl, ţe je konec.

Třetí karta padla na stůl.

* * *

Noc odešla a den se opět skryl pod těţkým příkrovem podzimních mraků. Studený lezavý vítr sténal mezi potrhanými a zčásti ohořelými stany. Císařské praporce vlály na znamení bezvýznamného vítězství, opilí ţoldnéři zapíjeli smrt svých druhů a bezejmenní umírali. Jako tolikrát, jako uţ tolikrát.

Michelle odhodila pistoli na zem; skončila v blátivé kaluţi, kde se špinavá voda pomalu mísila s krví.

Otočila se a odcházela, nikým nepovšimnuta, přesně tak, jak si přála. Odcházela někam pryč, co nejdál od zapadlého koutu téhle zpropadené země, kde celá válka začala a kde ta její skončila. Zoufalá duše krásné dívky byla prázdná, mrtvá a krutá; tak jako krajina po bitvě, kterou opouštěla.

Plakala.

Poprvé a naposledy milovala. A přesto si to nedokázala uvědomit dost brzy, nedokázala přijít včas, nedokázala zastavit osud ani změnit třetí kartu, která věštila smrt. Přišla pozdě. A ani výstřel a ani ţivot někoho jiného nepomohly. Chřtány pekla byly bezedné.

Alespoň věděla, ţe jednou se tam potká s tím, kdo ji chtěl zachránit, i kdyţ ona pomoc odmítla. S tím, kterého obvinila, a přesto sama spáchala mnohem větší chyby.

A také věděla, ţe to bude aţ za dlouho, za velmi dlouho. Protoţe ten, kdo ovládal Sílu, si mohl přát cokoliv.

Cokoliv kromě lásky.