Mrtví muži netančí (ukázka)

Al-Amírun

Anno Imperii CXLIV. V třináctém roce vlády císaře Lothara IV.

Chceš-li být dobrým pánem, nesmíš se bát obětovat i to nejcennější.

Wilhelm von Schreiburg, první hrabě z Al-Amírun

 

Noční útok přišel znenadání. Vítr přinesl nejdříve závan neznámého koření a nahořklý pach zbrojí, lidský pot a lidskou zlobu. Vzápětí se plamínky skomírajícího ohně zaleskly na šavlích útočníků.

Petra ze Skřekova varoval snad sen. Probral se z noční můry těsně před útokem. Vykřikl. Vyskočit už nestihl.

Kolem něj se ve tmě mihlo několik postav, široké kalhoty jenom tiše zašustily. Oproti lehkosti jejich chůze se Petrovi muži zvedali těžce, s cinkáním a harašením zbrojí, s bezmocným řevem.

Ozval se třeskot zbraní, někdo rozkopl ohniště a plameny nadobro zhasly. Jenom několik uhlíků žhnulo do noci jako oči dravců.

Vítr skučel a ledový dech noční pouště přinášel smrt. Země Korzárů jim nedala nic zadarmo.

Petr se odkulil stranou, v poslední chvíli se vyhnul kopanci, který mířil do žeber. V ruce sevřel jílec meče; ten dotek mu dodal důvěru.

Korzár se znovu rozmáchl, ale jeho zahnutá šavle už dopadnout nestačila. Petr bodl; hrot meče projel ústy, zaskřípal o zuby a prorazil lebku. Řinoucí se krev mu zalila ruku, postříkala obličej. Na rtech ucítil její sladkou chuť.

Nezabíjel poprvé, přesto se lehce zachvěl. Zachroptění. Vytrhl zbraň a tělo zahalené od hlavy až k patě se sesunulo do písku.

„Bij a zabij!“ zařval mladý pán ze Skřekova rodové heslo a zvedl se ze země. Kolem něj se shromáždilo několik rytířů, aby chránili svého pána.

Obklopil je mocný houf nepřátel. Místo toho, aby nepřítele našli, zneškodnili a otevřeli tak cestu hlavnímu voji, sami padli do léčky.

Umírání bylo rychlé a snadné. Krev se vsakovala do písku, rytíři křičeli a sténali. Zbylo jich malinko, příliš malinko, než aby mohli v tomhle boji zvítězit.

Korzáři na sebe pokřikovali v cizím jazyce, jemuž Petr nerozuměl. Ale už jen ty hlasy naháněly hrůzu.

„Někdo nás zradil,“ sykl šedivý rytíř, který sloužil už jeho otci.

„Nemusel, stačila trocha černých kouzel,“ sípal jiný, zatímco zuřivě odrážel nepřítele; spíš pro sebe než jako odpověď, přesto jej ostatní slyšeli.

„Chrání nás přece Pán!“

Petr koutkem oka spatřil mrtvolu mnicha, který šel s nimi a sliboval bezpečný průchod nepřátelskou pouští. Všemohoucí sem nedosáhl, jeho oko nedohlédlo. Tohle byla země Korzárů a jejich temných bohů.

Jejich svět zůstal daleko na severu.

„Bij a zabij!“ vykřikl znovu, aby setřásl nepříjemné myšlenky. „Ve jménu Pána! Vezměte s sebou do říše paní Smrti co nejvíc těch nevěřících psů!“

Rytíři vykřikli v odpověď. Ještě než jejich hlasy dozněly, vykročili vpřed. V té chvíli si Petr uvědomil, že udělal chybu.

Kruh se rozpadl, každého z nich obklopilo několik nepřátel.

Skřekov skočil vpřed. Sladká krev na rtech mu dodala sílu. Seká na všechny strany, železo řinčí, až létají jiskry. Jenom chviličku. Pak se ostrá čepel zanoří do masa, hrot zaskřípe o kost.

Nepřítel křičí bolestí, Petr mu na okamžik pohlédne do očí. Spatří v nich strach; strach stejný, jako mají lidé po celém světě. Přítel, nepřítel… v říši paní Smrti si budou všichni rovni.

Další krok vpřed, vytahuje meč z těla a zasazuje další ránu. V té chvíli ucítí úder do boku. Nevšímá si bolesti, snad ji ani necítí. Další rána, další krev, další mrtvý.

Už nevnímá, co se děje kolem něj. Jen boj. V duchu si stále opakuje: nesmíš se zastavit. Každý krok stojí víc a víc úsilí, ledový pot štípe v očích.

Zanechal meč v ráně, už by jej nestihl vytáhnout.

Tasil dýku. Několikrát s ní švihl, ale marně. Nikoho nezasáhl. Nepřátelé si drželi dostatečný odstup.

Místo toho přišla další rána; zezadu.

Proč mu nikdo nekryl záda? Skoro ublíženě se ohlédl. Zůstal sám, už nezbyl nikdo, kdo by jej chránil. Rytíři, výkvět granického království, ti všichni leží v písku korzárské pouště.

Zůstal sám.

Další rána.

Konečně si všiml, že jej několikrát zasáhli, při pohledu na vlastní krev jej dostihla bolest. Padl na pravé koleno. Zvedl před sebe ruce, v jedné stále svíral dýku se širokou čepelí. Korzár, který se přiblížil, zaplatil za svou neopatrnost mělkým šrámem.

Pak přišla poslední rána. Petr vyjekl, dohasínající uhlíky na zemi zatančily šílený tanec, aby splynuly v pochmurný obrazec a nakonec utonuly v černočerné tmě.

***

Petr ze Skřekova plival krev.

Dech pouště mu spaloval tvář, horký vítr s sebou hnal smítka písku a slunce nad hlavou z něj vysávalo život. Slunce, které bylo možná větším nepřítelem císařských vojáků než hordy Korzárů.

Těm se dalo postavit s mečem v ruce; proti obloze však jejich zbraně neznamenaly nic.

O to šílenější připadal Petrovi pohled stranou, kde se zdvihaly první pahorky nekonečných hor, jejichž vrcholy se blyštily sněhovými čepičkami.

Země kontrastů; země prokletých Korzárů.

Petr ležel na zemi, ruce zkroucené za zády a sešněrované pevnými řemeny. Vysvlékli ho z kroužkové košile i z bot, nechali ležet v písku a vesele se bavili opodál u šálku horkého čaje. Zahaleni od hlavy k patě, až by se zdálo, že se chtějí uškvařit ve vlastním sádle.

Jenže Petr během těch pár týdnů, kdy cestovali na jih, už pochopil, že stejně jako přes jejich oděv nepronikne zima, tak i vedro zůstává venku. A čaj z neznámých bylinek osvěžoval víc než voda.

Tohle byli muži, které přijel spolu s císařským vojskem zabíjet. Tohle byli muži, kteří měli ležet mrtví. Jenže Všemohoucí od Petra odvrátil svou tvář a místo toho temní bohové Korzárů zavedli rytíře ze severu do léčky.

Všichni Petrovi lidé leželi v písku, nepohřbeni a na pospas mrchožroutům. U každého těla seděli dva nebo tři obrovští ptáci s holou hlavou, rvali maso a prali se o nejlepší sousta.

On jediný přežil. Velitel měl větší cenu než kmáni. Prodají ho… anebo si dají záležet na tom, aby krutí démoni dostali svou porci bolesti.

Petr chtěl plakat. Ale horký dech pouště mu vysušil i slzy a jemu tak zbyla jen bolest. A tak alespoň plival tu krev.

***

Na okamžik usnul. Znovu otevřel oči, když ucítil dotek na ruce. Chvíli mu trvalo, než stihl zaostřit. Vzápětí vykřikl a zkusil se odkulit.

Obrovský pták s lysou hlavou podrážděně uskočil o kousek stranou.

Ze země se zvedl až v okamžiku, kdy přiběhl nejbližší z korzárů.

Petr se třásl, přestože zima mu rozhodně nebyla. Sliboval si, že neusne… nesmí dát těm dravcům šanci.

Za chvíli jej opět zmohly mrákoty.

***

Během dne mu dali dvakrát napít zteplalé vody. Vychlemtal ji do poslední kapky a nevšímal si toho, jak páchne zatuchlinou a jak chutná hořce. Jazyk měl oteklý a v krku sucho, rty rozpraskané a bolavé.

Teprve, když se slunce sklonilo k západu a jasná žluť ztmavla do ruda, přijel od jihu jezdec na vyhublém šedákovi. Petr viděl z jeho tváře jen oči – a ty sálaly ohněm. Zdobená zbraň, která se mu houpala u pasu, označovala urozeného pána.

Sotva sesedl, pustil se do rychlého hovoru s ostatními. Jeho hlas se rozléhal pouští a vojáci se klaněli hluboko k zemi. Nakonec neznámý s velitelem tábora přišel k Petrovi.

Mluvili na něj jazykem, jemuž nerozuměl. Zněl měkce a mnohá slova cosi připomínala, ale jejich význam Petrovi stále unikal, ať se soustředil sebevíc.

Mžoural do zapadajícího slunce, vrtěl hlavou a srdce cítil hluboko v krku, jak se bál. Ani nevěděl čeho, možná smrti, možná potupy. A možná osudu, který přivážel neznámý šlechtic.

Ten nakonec promluvil řečí císařství, s podivným měkkým přízvukem.

„Mužem proroctví jsi,“ řekl. „Půjdeš se mnou.“

Petr nechápal, co se děje. Avšak vojáci jej bez otálení zvedli ze země a vysadili na koně. Pokusil se vytrhnout, ale jako odpověď mu dopadlo na záda několik ran bičem. Bolest jej téměř omráčila, až se zhroutil ze sedla. Písek se mu okamžitě zadřel do ran a před očima zatmělo.

Pevně tiskl zuby a snažil se nekřičet. Vzdor mu dodával sílu; nedat nepříteli najevo, jak moc ho zlomili. Přestože měl k hrdinům z legend daleko, nic víc než tahle iluze mu nezbývalo. Byl přeci rytíř; byl mnohem víc než tihle prokletí psi!

Velitel tábora se mračil, když sledoval, jak urozenec s jeho kořistí odjíždí. Možná právě přicházel o zlato, v něž tolik doufal. Jenže pánům se neodporuje, ať jsou z císařství nebo ze zemí Korzárů.

Petr věděl, že se zde korzárští šlechtici titulují jako sajjidové. V jejich jazyce to znamenalo náčelník – a jeho vážnost se počítala od počtu stád a od počtu bratrů, bratranců a dalších příbuzných.

Ten, který právě Petra odvážel, musel mít bratrů a bratranců celé zástupy: vojáci se na rozloučenou klaněli tak hluboce, div nedřeli nosem o pouštní písek.

Vyrazili na noc. Petr, sajjid a několik dalších Korzárů se zapálenými pochodněmi, aby viděli na cestu. Tenký srpek měsíce nedovoloval dohlédnout dál než na krok.

„Kdo jste? Co se mnou chcete dělat?“ zeptal se Petr po chvíli. Víc než co jiného svíral jeho útroby strach.

„Jsi proroctví,“ zazněla lakonická odpověď. „Uvidíš.“

Přestože jej bolelo celé tělo a přestože se bál, nakonec se mu povedlo usnout; nebo spíš upadnout do bezvědomí.

Noční můra, která jej probudila před začátkem útoku, se vrátila.

***

Byl znovu malým chlapcem. Unaveným a vystrašeným.

„Neber mi ho!“ křičí matka. Ale otec neslyší. Vysazuje Petra do sedla.

„Musí se stát rytířem,“ říká. „Je načase.“

„Je to ještě dítě!“

Petr v duchu nesouhlasí. Už není dítětem, je mužem. Jenže matce se neodporuje.

Matka pláče, družina pána ze Skřekova odjíždí na sever, do války, pokořit mocného nepřítele. Petr se naposledy ohlíží – matka leží v mdlobách a kolem ní služebnictvo.

Po tváři mu stéká slza. Je mužem… a přesto se bojí, přesto by se nejraději vrátil do bezpečí hradu.

Otec si té slzy všimne. Vrazí mu ránu, až se mladík zakymácí.

„Abys měl proč,“ řekne. „Skřekov nikdy nepláče bez důvodu.“

Ale Petr přece důvod má… nebo ne? Otec pro jistotu přidá ještě jednu. Petr padá z koně…

***

Probudily jej první paprsky slunce.

A zatímco mžoural do ranního přísvitu, spatřil před sebou mohutné hradby města, které přijeli ze severu pokořit.

Al-Amírun.

Během noci urazili značný kus cesty; hory předtím skryté v dálce čněly přímo před nimi. Jenom úzký pruh země je odděloval od moře. V jinak neprostupné hradbě tak zel jediný průchod.

A cestu k jihu zde přehrazovalo největší město, jaké kdy Petr viděl.

„Skrz hory neprojdeš,“ řekl před několika týdny průvodce. „Průsmyky jsou skryté pod ledovou peřinou a pokud tě přeci jenom neudolají zimní bouře, dostanou tě horalé. Jejich otrávené šipky usmrtí každého bez rozdílů – nás i Korzáry. Jediná cesta vede přes Al-Amírun.“

Teď tomu Petr věřil, když viděl hory zblízka. Obludné, strmé a majestátní. Jako by z jejich vrcholků hleděli na zem sami bohové, kteří stvořili svět.

A stejně tak majestátný byl i Al-Amírun. Cíl jejich výpravy. Jenže vojsko, jež ho mělo dobýt, zůstávalo kdesi vzadu; místo něj jen písek, slunce a vítr a Petr sám v poutech.

Blížili se k hradbám, jejichž rozměry braly dech. Na blankytné hladině moře se houpalo bezpočet korábů. Přístavní mola se zakusovala hluboko do moře, stejně jako se do závratné výšky tyčily bílé hranaté věže.

„Všemohoucí,“ zašeptal Petr, „kam jsme se to odvážili vstoupit?“

Žádné z měst, jež viděl, se nemohlo rovnat Al-Amírun; ani velikostí, ani krásou, ani silou.

„Ty spěchal, se mnou šel rychle,“ houkl na něj sajjid.

Napojili se na širokou prašnou cestu, která se vinula po mořském pobřeží. I takhle po ránu na ní panoval čilý ruch. Obyvatelé pouště, skrytí od hlavy až k patě v zaprášených burnusech. Na zádech měli veliké proutěné koše, mnozí za sebou táhli vyhublé krávy. Krajinou se neslo hýkání oslů.

Petr si všiml, že ji lemují od slunce vybělené kosti. Zvířat… i lidí. Ti živí kolem procházeli bez povšimnutí, jako by smrt v poušti byla něčím běžným.

Možná byla.

***

První kámen zasáhl Petra do nohy. Vykřikl spíš překvapením než bolestí. Odlepil konečně pohled od nádherného města před sebou a všiml si davu, jenž se kolem nich nashromáždil.

Další kameny. Pár jich neškodně proletělo vzduchem, jeden jej zasáhl do ramene, druhý do ruky. Ostrá hrana rozedřela kůži do krve.

Sajjid něco vykřikl, tasil zlatem a stříbrem tepanou šavli a zamával jí nad hlavou. Odpověděl mu řev lidí okolo. Petr viděl jenom jejich oči – naplněné nenávistí a pohrdáním. Nepřítel ze severu přišel do jejich města.

Vojáci, kteří je celou dobu provázeli, najeli do davu. Vzduchem se míhala kopí.

Křik sílil. Petr slyšel vysoce posazený jekot korzárských žen podobný trylkování. Vzpomněl si na varování, které zaslechl v táboře císařského vojska: „Když pobiješ všechny korzárské muže, nesmíš zemdlít únavou. Po mužích totiž přijdou ženy, a ty mají ještě méně slitování než jejich mrtví manželé, otcové a bratři.“

Pak na zem klesl první mrtvý, zasvištěla sajjidova šavle a umlčela největšího křiklouna. Jeho hlava odskočila dobré dva kroky daleko.

Konečně se rozestoupili, na zemi jenom dvě nehybná těla. Sajjid cosi vykřikl, a přestože řeč korzárů zněla měkce, z jeho tónu běhal Petrovi mráz po zádech.

„Jdi, tady ty nestůj,“ štěkl sajjid.

Projeli uličkou, kterou jim Korzáři utvořili. Jejich nenávistné pohledy se Petrovi vpalovaly do zad. Třásl se hrůzou, protože podobný pocit nikdy nezažil. Nikdy by ani nevěřil, že jej zažít může.

„Děkuji,“ zašeptal.

„Neděkovat. Já příkaz dostal, že tebe přivézt živého, jinak o čest přišel bych a nikdy, nikdy neprovdal dcery. Tak tiše buď a jdi!“

Brána je pohltila jako nic, jen jako nepatrná smítka. A stejně jako smítka se nakonec ztratili v tisícihlavém davu, který proudil širokou ulicí.

***

Velikost města vzala Petrovi dech. Nezbylo místo pro strach ani pro hněv, jen pro údiv. Al-Amírun chránily tři věnce hradeb. V jejich stínu se krčily chatrče a plátěné stany.

Když nechali opevnění za sebou, Petrovi se otevřel pohled na samotné vnitřní město. Podél pobřeží od severní k jižní bráně vedla široká dlážděná ulice, po níž by projelo pět vozů vedle sebe. O něco výš, na úbočích hor, se kroutily úzké uličky, spletitější než bludiště. A úplně nejvýš, na prvních vrcholcích hor, se blyštěl palác se střechami ze zlata.

Sajjid se nezdržoval a prodíral se davem cílevědomě vpřed.

Kolem se rozléhal křik, kupředu se tlačil tisícihlavý dav. Pach nemytých těl přehlušovala ostrá vůně neznámých koření. Ze všech barev, křiku i vůní se Petrovi točila hlava.

Po chvíli za sebou nechali hlavní tepnu Al-Amírun a vydali se klidnějšími uličkami do strmého kopce. Tu a tam museli vyšplhat po dlouhém schodišti. Stupně od sebe byly dostatečně daleko, aby nemuseli sesedat z koní. Jejich podkovy zvonily o kamennou dlažbu a Petrovi to znělo jako pohřební zvony.

Když se pak ohlédl, spatřil město pod sebou. Obrovské, pestré a živé.

Vzápětí ho sajjid popostrčil, rána krátkým bičíkem Petra vytrhla ze zasnění. Došla mu jedna věc – přestože je cizincem, v takhle velkém městě nebude problém se ztratit.

Čím výše vyšplhali, tím méně lidí potkávali. Míjeli domy bohatých měšťanů a šlechticů, obehnané vysokou zdí – malé pevnůstky uprostřed rozlehlé pevnosti.

Petr v tu chvíli pochopil, že císař si ukousl možná až příliš velké sousto. I kdyby se probili skrz věnec hradeb, uvíznou v úzkých uličkách. Budou muset silou dobýt každý dům. Uličky zrudnou krví dobyvatelů a temný bůh Korzárů bude slavit vítězství.

Konečně vystoupili na hradby paláce, na nejvyšší vrchol města, a otevřel se jim výhled na širou krajinu kolem. Petr se ohlédl s nadějí na sever. Jenom odtamtud mohla přijít záchrana.

Málem výskl radostí.

Možná několik dní cesty, možná jenom pár hodin – ale mračna prachu, která se tam zvedala, mohla znamenat jediné.

Císařské vojsko bylo na dohled.

***

V ten okamžik mu i došlo, proč jej vedou právě sem. On, jako syn jednoho z mocných pánů, se náhle stal tím nejcennějším, co Korzáři mohli získat.

Poznání a vědomí pravdy jej píchlo u srdce. Jenže otázkou bylo, jak se o něm mohli dozvědět. Jak mohli vědět, že je synem starého a zkušeného rytíře Viléma ze Skřekova, jednoho ze tří velitelů císařského vojska.

***

Přivedli ho do paláce, špinavého, žíznivého, v roztrhané prošívanici. Mozaiková dlažba jej zábla do bosých chodidel. Ve velkých oknech se vlnily závěsy, v malé fontánce zurčela voda. Petr tiše zaúpěl, žízeň ho pálila v krku, že nemohl polykat.

Když k fontánce vykročil, stráž jej srazila k zemi. Dopadl tváří na podlahu, krev z rozbitého nosu umazala pestrobarevný vzor. Přitlačili mu hlavu k zemi, do ucha mu někdo vztekle zasyčel. Petr se neodvažoval pohnout.

Slyšel tiché kroky, šustot oblečení, jak i vojáci poklekli.

„Tenhle ubožák?“ zazněl sípavý hlas. Byla to řeč císařství, přestože se zvláštním přízvukem, který tak často slýchával tady na jihu. „To je on? Tohle jsou ti slavní rytíři ze severu, co nás přišli rozdrtit? Na jejich rozehnání postačí pár našich bezzubých bab.“ Každé slovo znělo jako zasyčení, každé slovo kypělo opovržením a nenávistí. „Vstaň, ty psí výkale!“

Když se nedokázal hned zvednout, sálem zazněl jako prásknutí bičem krátký povel strážím. Silné ruce Petra popadly a zvedly. Podlamovala se mu kolena. Ucítil na zádech několik ran, které jej měly přimět k poslušnosti a pokoře.

Zvedl pohled. Před ním stál holohlavý muž s obličejem tak vyzáblým, že více připomínal kostru než živého člověka. Zahalený v černém hábitu, beze zbraně. Tak chodili oblečeni uctívači jejich temného boha.

Bledou kůži kolem očí mu zdobily ornamenty, jež probouzely v Petrově nitru strach; šimral v žaludku, tísnil hrdlo a v mysli oživoval dávno mrtvé noční můry lidského pokolení.

„Jsem vládce tohoto města a pán nad životy všech, kteří žijí třináct dní jízdy odsud všemi směry. Jsem ten, kdo hovoří s Pánem všech Pánů a uši ďaura nejsou hodné toho, aby slyšely jeho jméno!“

Petr ze Skřekova nedokázal uhnout uhrančivému pohledu starcových očí. Neskrýval se v nich ani kousek člověka, jenom bezedná temná hlubina, která vedla snad až k samotné paní Smrti.

Jenže temný bůh Korzárů, Ten, jehož jméno nikdo z nevěřících neměl znát, byl mnohem horší než paní Smrt.

Starcův pohled pálil hluboko v mysli, stravoval jeho odvahu i odhodlání. Že padli do léčky, to se stává. Ale že nezemřel, toho litoval ze všeho nejvíc. Hrdinská smrt v boji – byť by zůstala v zapomnění a skrytá nekonečnými písky – byla by nastokrát lepším osudem než živoření ve stínu korzárského čarodějníka.

Měl sto chutí utéct, třebas skočit z okna, ale hlavně se zbavit pohledu Uctívače. Jenže se nedokázal ani pohnout. Za celých sedmnáct jar, jež měl za sebou, nezažil takový strach.

„Bojíš se, červe,“ vycenil stařec v křivém úsměvu špičaté žluté zuby. Připomínal víc šelmu než člověka. „Správně. Pán osudu tě vyvolil, ukázal na tebe mocným prstem. Tvůj život je životem tohoto města.“

Petr potřásl hlavou. Snažil se vnímat Uctívačova slova, ale únava a žízeň jej umrtvovaly. Nedokázal myslet na nic jiného než zurčení fontánky. „Můžeš se pohybovat v tomto patře paláce. Až nejvyšší rozhodne, včas se dozvíš.“

Strážci jej upustili na zem. Barevná mozaika příjemně chladila a tak nějakou dobu zůstal ležet a radoval se z toho, že do něj nikdo nekope a na záda mu nedopadá bič. Teprve po chvilce se ztěžka rozhlédl a zjistil, že osaměl.

Jen ve dveřích stál nehybný obr s vyholenou hlavou. Přes hruď měl překřížené široké řemeny a zpoza ramen mu na každé straně čněl jílec šavle.

Doplazil se k fontánce a teprve když se dlouze napil lahodné studené vody, upadl do hlubokého spánku.

***

…otec pro jistotu přidá ještě jednu. Petr padá z koně…

Vyskakuje na nohy, naposledy se ohlíží. Tvář jej pálí – bolestí i ponížením.

„Už nikdy,“ šeptá si sám pro sebe. „Už nikdy.“

Už nikdy nedopustí, aby se něco takového stalo. Aby se mu zbrojnoši smáli. Aby byl někomu pro smích… aby byl chlapcem.

Petr ze Skřekova, v tom jediném okamžiku, se mění z dítěte v muže…

***

Probudil ho noční chlad. Petr se pokusil vstát, ale nohy ho nechtěly poslouchat. Ztěžka se posadil, nabral vodu z fontánky do dlaní a ošplíchl si obličej. Cítil, jak jeho tělo přichází k sobě.

Konečně se pořádně rozhlédl a snažil se vzpomenout, co všechno se seběhlo od jeho zajetí.

Strážce ve dveřích stál ve stejné pozici jako předtím, bez jediného pohybu či zachvění. Jako socha.

„Jídlo?“

Mohutná socha natáhla paži a ukázala za Petra. V duchu se ušklíbl, pletence svalů na obrovské paži dávaly jasně najevo, že stačí krátký stisk, aby mu strážce zlomil vaz.

Poslušně se ohlédl.

V misce leželo ovoce, kromě jablek a datlí i takové, jaké Petr dosud neviděl. Když je ochutnal, uznale pokýval hlavou.

„Ty toho asi moc nenamluvíš, co?“ zeptal se Petr s plnou pusou. Sladká šťáva mu stékala po bradě.

Vazoun mlčel.

„Ale rozumíš mi?“

Ticho.

Jistě, musel mu rozumět.

„Kam se tady chodí močit?“

Opět krátké gesto a natažený prst. Petr se nestačil divit, jak dokonalé zařízení za závěsem našel. Barbarští Korzáři se už tak barbarskými nezdáli.

Když se vrátil do velkého sálu, našel u prázdné misky neznámého muže. Překvapeně vykřikl.

„Žádné strachy, příteli,“ zvedl klečící hlavu. Šedivé vlasy a vousy, vrásčitá tvář. „Mě se bát nemusíš. A aspoň si můžeme popovídat anebo zahrát karty. Když poprosíme, třeba nám je sem někdo propašuje, to nebude hřích.“

„Karty?“

„Tak.“ Stařec se usmíval a v jeho očích cosi podivně zářilo. „Nehrál jsem celé věky.“

„Co jsi zač?“

Stařec se zvedl, zachřestily řetězy. „Jsem rytíř Merhaut,“ představil se. „Tedy, býval jsem, než mě před lety zajali. Poslední velká výprava, která skončila nezdarem. Císař uzavřel mír a mě tu zapomněli. Teď jsem otrokem beze jména. Co Čaroděj přikáže, musím vykonat…“

„Petr ze Skřekova,“ představil se tiše mladík. Stále netušil, co si o tomto novém setkání myslet.

„Přidělili mě k tobě, mladý pane, abych tě rozptýlil a odpověděl na všechny otázky… a abych tě hlídal. Pravidla jsou jasná – v tomhle patře paláce můžeš, kam se ti zlíbí. Jakmile se pokusíš odejít, přijde trest. Ne, neboj se, nezabijí tě, jsi pro ně cenný. Ale žít, přežívat a trpět tím, že přežíváš – to jsou různé způsoby existence. Vyzkoušel jsem všechny tři a věř mi, že ten první je lepší.“

„A on?“ kývl Petr směrem k Vazounovi.

„Největší bojovník z Čarodějovy gardy. Ale nemluví. Vyřízli mu jazyk, aby ani na mučidlech nic neprozradil… i když si myslím, že to nebylo třeba. Tvrdšího rváče neznám.“

Petr se posadil na zem, zády se opřel o chladnou stěnu. Slunce se sneslo za obzor a jenom měsíc vnikal okny dovnitř. Jeho bledý svit se odrážel na řetězech, jimiž měl Merhaut spoutané ruce a nohy.

„Proč tě mají za tak vzácného?“ vyzvídal stařec. „A odpusť, že tolik mluvím, ale několik let mě drželi v temné díře, kde jsem mohl prohodit pár slov snad jenom s potkany a šváby. Zajímáš mě, mladý pane. Už jenom proto, že mě kvůli tobě znovu vytáhli na čerstvý vzduch.“

„Můj otec je jedním z velitelů vojska.“

„Vojska? To jsme opět ve válce? Všemohoucí zaplať, spravedlnost ještě existuje!“ Stařec vyskočil a na hubených kostnatých nohou zakřepčil podivný taneček radosti. Řetězy chřestily a podtrhávaly mu nohy, takže se každou chvíli zakymácel. Petr se chtě nechtě musel začít smát.

A smál se do té doby, než je Vazoun zachrčením přerušil a Merhaut si dřepl na zem a s hlubokými úklonami prosil za odpuštění.

Petrovi došlo, co mu na tom podivném muži přišlo zvláštní. Oni zlomili jeho duši, ohnuli ho jako prut a svázali věrností. Přestože se radoval z příchodu císařských, v hlase mu zněl strach. Strach, že jej vyrvou z moci jeho nových pánů. Že pro něj jeho krajané budou mít víc opovržení než korzárští nepřátelé.

Spojenec? Ne, jen další z nepřátel.

Jak se Petrovi vracela síla, vracelo se i odhodlání. Přeci jenom byl synem svého otce.

***

Nástup císařského vojska pod hradbami Al-Amírun byl všelijaký, zdaleka ne však majestátní. Chvíli poté, co se obrovské veřeje bran zabouchly za posledním z uprchlíků, přicválala skupinka otrhanců připomínající spíš lapky než nejlepší císařské muže.

Slunce vysoko na obloze sálalo a písek se bělal žárem. Vojáci projeli kolem hradeb, výskali a hrozili zaťatými pěstmi, ale nestáli obráncům ani za jeden jediný šíp. Nedosáhli ničeho.

Pak našli jakousi nebohou ženštinu, která se nestihla kvůli tvrdohlavému mezkovi včas skrýt za hradbami. Když se na ní všichni vystřídali, podřízli jí krk a nechali nahé tělo ležet na slunci.

Petr na tu scénu hleděl z velkého okna a srdce měl až v krku. Viděl válku v mnoha jejích podobách, přičichl krvi, ale přesto se nedokázal ubránit malomyslnosti. Tohle že je ona slavná výprava? Hleděl na bledá ňadra mrtvé nešťastnice a přemýšlel, jaká je v tomhle krutém světě jeho role.

K večeru téhož dne připochodoval první voj, rozbil tábor a zkusmo se přiblížil k hradbám. Stačilo několik salv šípů, které zastínily zapadající slunce, a na pár dlouhých dnů zavládl klid.

Ticho před bouří.

Ze sálu, v němž zatím Petr trávil čas, měl výhled na celý tábor. Mladý pán ze Skřekova dokonce viděl stan, kde bydlel jeho otec – podle zástavy vlající v mírném větříku.

„Tam je? Urozený pán, že?“ vyzvídal Merhaut. „Za nás to tak nechodilo. Velitelé se nestranili prostých vojáků. Všichni jsme si byli před Všemohoucím rovni.“

„Jak ses dostal do zajetí?“

Stařec se ušklíbl. V očích se mu stále mísila věrnost a vzpomínky zašlé slávy s poraženectvím a strachem. Jako by v jeho nitru ulpěla trocha té nenávisti a zloby, kterou Petr cítil prvního dne z Uctívače.

„Šíp mě zasáhl do nohy. Zatímco bratři zaútočili na hradby, ležel jsem v písku a plazil se do bezpečí. A když se výpad zlomil ve zběsilý úprk, zůstal jsem sám mezi mrtvými a mezi nepřáteli. Oháněl jsem se mečem, jak jen to šlo, ale všechno marné. Všemohoucí ode mne odvrátil tvář…“

Slunce den co den sálalo nesnesitelným žárem a oblaka prachu, která se zvedala k nebi, byla znamením, že přicházejí další a další oddíly. Vítr hnal prach přímo na Al-Amírun a bělostné zdi paláce za těch pár dnů zešedly.

„Scházejí mi lesy,“ zašeptal Merhaut. „Léta jsem neviděl sluneční světlo a byl jsem vděčný, že konečně můžu dýchat čerstvý vzduch, jež nesmrdí vlastními výkaly, ale přesto – možná jsem kacíř – přesto mi to je málo. Dal bych všechno, kdybych mohl znovu spatřit rodný hrad a lesy, které jej obklopují. Všechno…“

Petr se ohlédl a pohledem přejel Vazouna. Stál celý den bez jediného pohybu, a přitom připravený kdykoliv zasáhnout.

„Nemysli na to, mladý pane,“ zaslechl u ucha Merhautův hlas. „Ne, dokud jsem tu já. Odpovídám za tebe.“

„Řekl jsi, že bys dal všechno…“

„Byla to slova bláznivého starce!“

„A kdy vím, že to je bláznivý stařec, a kdy zase moudrý rádce?“ ušklíbl se Petr. Možná příliš ostře, došlo mu vzápětí; najednou dostal strach, že svého jediného spojence ztratí. Přestože mu nemohl věřit ani slovo.

„Myslím, že sám znáš odpověď,“ ušklíbl se Merhaut a zachřestil řetězy. „Blíží se čas večeře, mladý pane. Neměli bychom ji propásnout. V díře jsem někdy nedostal najíst celý týden, važme si toho, že máš svou cenu.“

***

Čekání na útok se nekonečně vleklo. Týden po příchodu vojsk se Merhaut konečně dočkal svého přání a s mladým sluhou, který jim přinášel jídlo, vyšmelil balíček karet. Petr raději nechtěl vědět, jakou protislužbu strážci nabídl.

Karty možná hříchem nebyly, jak tvrdil Merhaut, ale Petr věděl, že to, co se dělo za závěsem, rozhodně mezi hříchy patřilo.

Merhaut se však usmíval. Petr v jeho očích četl cosi nepopsatelného; snad to, co se člověk naučí jenom v díře a nikde jinde. Zavrtěl znechuceně hlavou a po zádech mu přejel mráz. Co od takového muže čekat? Ale zdálo se, že starý rytíř si neuvědomuje nic z toho; jako by žil v jiném světě s cizími pravidly. Ve světě, kde zlomili jeho duši a skrze bolest a ponížení jej naučili milovat korzárského boha a všechny, kdo mu slouží.

S balíčkem v ruce a mokrou skvrnou na nohavicích si přidřepl k Petrovi. „Zahrajeme si?“

Petr vzal karty do ruky. Byly vyrobené z tvrdého papíru, ohmatané a místy mastné. Z jedné strany ozdobené ornamenty a z druhé obrázky s různými hodnotami.

„Tyhle jsou korzárské – lepší než ty naše. Mají čtyři barvy – meče, hole, mince a poháry. Hodnoty podle čísel a pak figury: pěšák, jezdec a sajjid – po našem král; ten stojí nejvýš. A potom jsou k tomu ještě trumfové karty – těch je osm, dvě pro každou fázi měsíce.“ Sebral Petrovi balíček z ruky a začal ukazovat jeden list po druhém. Každý měl své jméno a i úpravou se lišil od ostatních karet. „Nejzajímavější z nich je Smrt.“ Ukázal obrázek, na němž zástup kostlivců tančil po obloze. Petrovi z toho pohledu přeběhl mráz po zádech.

Listoval si balíčkem a Merhaut zatím vysvětloval. Ukazoval jednu trumfovou kartu za druhou a vyprávěl, jako by každá z těch hodnot v sobě skrývala nějaký příběh. Po nekonečně dlouhé době se usmál a karty zamíchal. „Felčar, který mě léčil, byl starý karbaník. Naučil mě hrát, aby si ukrátil dlouhou chvíli,“ řekl. „Dokonce mi dal i nějaké mince, abych měl oč hrát. Všechny samozřejmě získal zpátky a dluhy si začal vybírat jinak.“ Petr se v duchu znovu otřásl, zatímco Merhaut rozdal všechny karty. „Když mu na to přišli, tak ho přibili za jazyk k desce stolu, kde jsme hráli. Musel se sám odřezat. Ale balíček mi zůstal. Do té doby, než mě zavřeli do díry.“ Stařec se na chvíli zamyslel a vynesl první kartu.

Petr skoro vzápětí přihodil. Přestože karty držel v ruce poprvé v životě, jejich dotek mu přišel známý a důvěrný. Až na jednu jedinou – kartu se Smrtí a s kostlivci.

„Slyšel jsem, že z karet se věští budoucnost,“ vzpomněl si náhle na kočovné kejklíře, které kdysi potkal.

„Dá se, ale k čemu to? Oba máme budoucnost jistou. Užívej si slunečního svitu, dokud to jde. Nikdo z nás dvou hradby Al-Amírun neopustí.“ Merhaut se ušklíbl. „Rozhodně ne živý.“

„Ale vojsko před branami…“

„Ano, ano,“ pokýval Merhaut. „Možná Al-Amírun dobudou, možná ne. Já bych spíš vsadil život, že si na hradbách vylámou zuby. K našemu neštěstí… proto tu jsi, synáček vrchního velitele. Když bude nejhůř, použijí tě jako rukojmí.“

Petr se zamračil, protože tahle pravda se mu nelíbila ani za mák.

„A proto nemysli na budoucnost ani věštění, jen na hru samotnou,“ ušklíbl se Merhaut.

Pravidla byla jednoduchá – stačilo vynášet vyšší karty, než měl protivník. „Barva se ctí, trumfy barvu přebíjejí. Kdo sebere zdvih, získá bod. Když získáš trumfový pár, máš bod navíc. Rozdíl mezi nimi se platí vítězi.“

„U nás doma jsme hráli jenom kostky.“

„Znal jsem jednoho, a ten s nimi svedl zázraky. Dokud mu nepřišli na to, že jsou cinknuté, a nepověsili jeho hlavu na hlavní Stínavskou bránu.“

Petr vynesl další list. Tajil dech, aniž by si to uvědomoval. Očekávání, kdo získá další zdvih, mu vhánělo krev do spánků. Každý okamžik se zdál být příliš dlouhý. Hlavně vítězit. Převézt soupeře.

„Takže jsi od Černého hvozdu?“

„Nenáviděl jsem ten kraj, skutečně. Pro všechna jeho kouzla a zlé stíny, které se z něj plížily. Ale teď, nevěřil bys, mladý pane, jak se mi po jeho bahnité vůni stýská.“

„Vstoupil jsi do lesa?“ Hlavou mu probleskla vzpomínka na jedno bláznivé dobrodružství, kdy se pokusil do Černého hvozdu proniknout a dokázat sobě i svým druhům, že má pro strach uděláno. Nakonec utekli všichni a on navíc dostal od otce řemenem přes záda, že se týden nemohl hýbat.

„Jako mladíček,“ odpověděl Merhaut. „Komtur toužil poznat jeho tajemství – dokud nenarazil na hranici mezi skutečným světem a světem duchů. Stálo nás to pár mrtvých, jejichž duše nikdy nedošly do Jeho království.“

„Co se stalo?“

„Hrůza a děs. V noci jsem se probouzel z nočních můr a Vysočina po mě neustále natahovala pařáty. Utekl jsem do země pouští, kde žádné lesy nejsou.“

„Ale ve Stínavě Paladinové nesídlí. Nemají tam komendu.“

„Mají, jen se s tím nesvěřují každému. I proto jsem odešel. Než slídit, kdo se chystá proniknout hlouběji, přemlouvat, uplácet nebo vyhrožovat… kdepak, raději bojuji s nepřítelem tváří v tvář.“ Vynesl další kartu, Petr měl silnější. „Vím, služba Všemohoucímu si nevybírá… možná proto jsem se dočkal zajetí; jako trest za příliš vzpurnou mysl.“

Podruhé Merhaut přebil trumfem. Další zdvih šel k Petrovi. Jako na houpačce, až z toho šla závrať. Petr stále v ruce třímal kartu Smrti. Kostlivci jako by se mu vysmívali… musel počkat na Tanečnici, ale stačilo, aby ho stařec prokoukl a donutil ho kartu vynést dřív.

„Všemohoucí,“ pomyslel si a napínal všechnu mysl k tomu, aby osud zasáhl v jeho prospěch. A osud dal. Viditelně si oddechl, než si uvědomil, že tím jenom napovídá.

„Je to jako boj,“ řekl.

„Někdy horší a namáhavější,“ usmál se stařec.

Zbývalo předposlední kolo. Petr vyhodil mečovou desítku a věděl, že Merhaut musí použít nějaký z trumfů. Zbýval mu jediný, přesně podle očekávání: přebíjel Tanečnicí.

„Smrt netančí,“ zašeptal Petr naučenou hlášku a přihodil svůj poslední trumf. Hra skončila.

„Poslední zdvih a navíc Smrtí… to jsem ještě neviděl.“

„Znamená to něco?“

Merhaut se ušklíbl. „Nevěštím budoucnost. Jenom hraji. Znamená to, že jsi zpropadené dítko štěstěny.“ Zachrchlal a odplivl si. „A také, že prohraná bitva neznamená prohranou válku. Znovu!“

***

Čtrnáct dní poté, co vojáci přitáhli, pokusili se o první pořádnou zteč. Ryk trubek prořízl časné jitro a první paprsky slunce zastihly císařské při dobývání nejníže položeného místa, téměř u mořské hladiny.

Proti hradbám vyletělo několik balvanů z malých katapultů, ale žádný z nich nenadělal více škody, než kdyby proti bělostným zdím metali bláto. Po půldni zoufalého boje se vojáci stáhli.

O tři dny později se na obzoru objevilo několik plachetnic a Petr věděl, že připlouvají posily – a co víc, že lodě přivážejí těžké obléhací stroje. Vojáci se vylodili jak na jižní, tak na severní straně a Al-Amírun se ocitl v naprostém sevření. Dobývací monstra rostla rychleji, než by se zdálo na první pohled možné, a jen několik dní trvalo, než stála připravena k útoku. K vzteku bezvěrců příliš daleko a příliš chráněny, aby je šlo z hradeb nedobytného města poškodit.

Se soumrakem onoho dne, kdy kladiva dělníků utichla a všechny stroje v klidu čekaly, až přijde jejich chvíle, se brány Al-Amírun pootevřely a několik stovek Korzárů se pokusilo o výpad.

***

Řev z desítek hrdel a jekot trubek prořízl večerní ticho. Poplašné dunění bubnů se vzneslo k nebi a přitáhlo Petra s Merhautem k oknu.

„Chtějí zničit obléhací věže dřív, než se oboří na hradby,“ řekl starý rytíř celkem zbytečně.

V táboře vzplanuly ohně. Pevná řada císařských pěšáků se postavila mezi útočící jízdu a válečné stroje. Několik desítek obrněnců vyjelo vstříc Korzárům.

Vazoun se pohnul, popošel o pár kroků, aby taky mohl nahlédnout z okna. Vzápětí se však zastavil a vrátil se na místo u dveří. Ale ryk boje mu vháněl krev do tváří… nejenom do tváří, jak si Petr znechuceně všiml.

Pak se hlasitě zasmál a s přehnaným gestem uvolnil Vazounovi místo. „Jen se podívej, ať vidíš, jak tví kamarádíčkové skončí v krvi.“

„Mladý pane,“ sykl Merhaut varovně.

„Jen pojď, naše jízda už je drtí pod kopyty,“ halasil dál Petr. Věděl, že už nikdy nebude mít druhou šanci. Hodlal ji využít naplno. „Za pár chvilek bude po všem a naši se oboří na hradby, které už nebude mít kdo bránit.“

Vazoun se znovu pohnul, nejdříve váhavě a pak se téměř rozběhl, aby viděl na scénu hluboko pod nimi. Petr ustoupil ještě o krok a v duchu se přitom krutě usmíval. Děkoval Všemohoucímu, že i nehybné sochy mají občas nějakou tu slabost.

„Petře…“

Na pláni před městem se rozlehl řev císařských. Vzápětí jej přehlušil třeskot zbraní. Boj dosáhl vrcholu. V ten okamžik se Petr zhluboka nadechl, aby dostál své cti a nepošpinil rodové jméno pánů ze Skřekova.

Merhaut se pokusil vykřiknout. Nestihl to. Petr prudce švihl rukou, chytil starce za prošedivělé vlasy a přirazil mu hlavu ke kamennému sloupu. Ozvalo se tiché křupnutí. Na prstech ucítil lepkavou krev.

Starý rytíř zaúpěl. Než se stačil zhroutit na zem, Petr jej popadl za pouta a přehodil řetěz Vazounovi přes hlavu. Zatáhl.

Vazoun se nadechl a pak ukročil zpátky. Petr na něm visel jako žok mokré slámy, snažil se zapřít nohama, ale jako by se škrtil kamennou sochu.

„Bij a zabij!“ vykřikl, aby si dodal odvahy.

Několikrát se pokusil strhnout Vazouna na zem. Ale strážce jenom zuřivě mával silnými pažemi; pravou se pokusil řetěz odtáhnout a levou se natáhl pro šavli, jíž měl zavěšenou v pochvě na zádech. Petr ucítil ledový dotek hrůzy a jeho tělo na kratičkou chvíli ovládl strach z toho, co přijde pak.

Ale naštěstí Vazoun neměl jak se rozmáchnout, jenom slepě několikrát švihl sem a tam.

Petr křičí, ostrá čepel ho škrábla na ruce. Nic vážného, ale bolestí se mu zatmělo před očima.

„Umři, no tak, už umři,“ šeptá. Zubama se zakusuje do svalnatého krku. Chutná slaně a hořce. Vazounova kůže je jako pancíř.

Vzduchem znovu sviští čepel. Ale pomaleji než předtím, Petr stíhá uhnout. Znovu škubne řetězem, Merhaut visí ve vzduchu nalepen na Vazounova záda. Petr ho použije jako živý štít a nastavuje další ráně.

Vazoun se potácí místností se dvěma muži na zádech – první je snad mrtev, ten druhý se ho pokouší zabít.

Ještě pár kroků, ještě několik zasyčení čepelí.

Potom se ozve zařinčení.

Petr zrychleně dýchá, strach mu pulsuje spánkem.

Šavle leží na zemi, ještě se lehce chvěje a tiše zpívá. Vypadla Vazounovi z ochablých prstů; teď už se snaží jenom odtáhnout řetěz z krku. Ale Petr tiskne pevně. Usmívá se. Možná nakonec skutečně zvítězí.

Pak mohutné tělo se zaduněním spadne na zem. Nejprve na kolena, Vazoun se pokouší ještě vstát, ale marně. Vzduch potřebují i kamenní strážci.

Petr v té chvíli pouští řetěz, ze země sbírá šavli. Padne dobře do ruky, krásně vyvážená, lehká a přesto smrtící.

Válečník si zaslouží lepší smrt než uškrcení; vždyť i šibenice je jenom pro obyčejné kmány, zatímco na rytíře čeká meč.

Stačí rychlý švih.

Podlahu zkropila krev. Chrčení utichlo a sálem se rozléhá jenom sípavý a přerývaný Petrův dech. Trvá to jen chvilku, pak se zvenčí ozve vítězný řev. Oslavuje císaře i Viléma ze Skřekova.

Petrova otce.

Vítězství v ten okamžik patří jenom jim.

***

Sebral ze země zbraně, od Vazounova opasku odtrhl svazek velkých klíčů. Potom se sklonil k Merhautovi. „Odpusť, příteli, ale nejsem ti nic dlužen,“ zašeptal. „Oba jsme využili jenom toho, co nám osud nachystal.“

Stařec mělce dýchal, z rány na rameni vytékal tenký pramínek krve, kolem rozházený balíček karet. Všechny lícem k zemi, až na jednu – jen Smrt se mu vysmívala přímo do očí… Shýbl se k Merhautovi.

Rána nebyla nijak hluboká, mohl by to přežít, ujistil se Petr. Přeci jenom, hlavy rytířů bývaly někdy jako tvrdší než dubová polena.

Nechal ho ležet vedle Vazouna a rozeběhl se pryč. Nevěděl kudy, ale ve velikém městě se snadno ztratí. A vítězství dřív nebo později bude patřit Všemohoucímu.

Proběhl chodbou, která vedla na jednu z několika zahrad. Strážci stáli u jejího okraje a hleděli k hradbám. Z dálky se nesl křik – boj pokračoval.

Petr se proplížil stíny kolem nich – nevšimli si ho. Další chodby, schodiště a zahrady. Na jednom odpočívadle našel ležet plášť. Zahalený od hlavy až k patě přestal být tak nápadný. Sestupoval do nižšího města.

Když už se zdálo, že se mu povede ztratit v úzkých a křivolakých uličkách, rozezněly se vysoko nad ním poplašné trubky. Ohlédl se.

Palác zářil mnoha světly, ve velkých oknech se míhaly stíny. Trubky zněly do noci a zespodu jim odpovídaly jiné. Do toho všeho zněl hluk bitevní vřavy až dole u brány. Vzduch čpěl spáleninou.

***

„Můj pane!“ posel v zaprášeném odění zastavil koně až těsně u pana Viléma ze Skřekova, starého a váženého muže, který velel vojsku železnou pěstí. „Můj pane, ve městě se cosi děje. V paláci troubí na poplach.“

Vilém se ušklíbl. „Jistě, obořili jsme se na hradby místo toho, abychom hasili naše stroje. Výpad se jim nezdařil a teď se musí bránit.“

„Ale pane…“

„Zprávu císařskému emisaru a vyslanci ctihodného řádu Paladinů. Dá-li Všemohoucí, dnešní noci zdoláme alespoň první hradbu.“

Posel se ještě chvíli ošíval, ale nakonec otočil hubenou herku a vyrazil do tmy. Vilém se obrátil zpět k útočícím mužům. „Bij a zabij!“ zazněl nocí jeho chraptivý křik. Kromě odhodlání v něm hlodala i jiskřička strachu.

***

Bludiště úzkých uliček se mu vysmívalo. Náhle místo z kopce spěchal do kopce… někde za sebou slyšel dusot nohou. Nemohl se vrátit a hledat lepší cestu.

Zabušil na nejbližší dveře.

„Pomoc,“ hlesl. Doufal, že ne všichni milují vládce.

Nikdo mu neodpověděl.

Potácel se dál, až konečně doběhl na další křižovatku.

Chtěl zmizet ve stínech, ale v ten okamžik mu na rameno dopadla ruka. Strhla jej na zem. Vykřikl, zvedl se na všechny čtyři, ale v té chvíli ucítil kolem krku chladné články řetězu. Pustil zbraně a pokusil se jej odtáhnout a nadechnout, ale jenom sípavě chrčel. Cítil, že mu dochází vzduch.

Proč? A kdo?

Pak konečně tlak povolil. Padl vysíleně na zem a nevšímal si ran, které mu dopadaly na záda.

Otočil se. Rukou šmátral v okolí v marné naději, že najde upuštěnou šavli. Místo toho se čepel dotkla jeho hrudi.

„Musel bys udeřit víc, abys prorazil hlavu starého rytíře,“ zašklebil se na něj Merhaut. Po šedivé bradě mu stékaly krvavé sliny. „Myslel sis, že mě doběhneš? Leda hovno, příteli.“

„Pust mě, můžeme odsud zmizet.“

Trubky v paláci neutichaly. Stejně jako halas bitvy od hradeb. Al-Amírun vřel a jeho strach rozechvíval stěny domů.

„Nepřipravím se o potěšení vidět slunce,“ sípal stařec. „Ne teď, když zase vím, jaké to je. Chtěl bych vidět tebe, kdybys byl léta zavřený v černé díře. Nepřipravíš mě o výsady, které teď mám. Nikdy!“

Petr pevně stiskl zuby. Hleděl do bledých očí rytíře a v nich spatřil jeho zlomenou duši. „Třeba dostanu odměnu, třeba ze mě udělají otroka, třeba získám pána… Nečum, mladíčku, nevíš, co to znamená hnít v díře. Nejsi nic, i krysy jsou pro ně víc.“ Merhaut s ním trhl a zkroutil mu ruku za zády. „Také bys ztratil víru. A to nejsi ani Jeho služebníkem, jako jsem byl já.“

Šílenství a bezmoc v jeho očích vzaly Petrovi téměř všechnu naději.

Stařec ho vedl do kopce a každou chvíli s ním trhl. Petr se nevzpouzel, jen tiskl zuby, aby nekřičel bolestí. Nedopustí, aby tenhle padlý Paladin měl ke svému vítězství něco navíc.

Netrvalo dlouho, než je našli strážci. Merhaut se hluboce klaněl a něco drmolil v jejich hatmatilce, ale nakonec ho srazili na zem vedle Petra. I když ho vytáhli z díry ven, lepšího člověka to z něj neudělalo.

***

Z bezvědomí se probudil uprostřed noci. Z dálky slyšel pravidelné rány. Možná buben… možná beranidlo… Neodvážil se pohnout, celé tělo měl jednu velkou modřinu. Pouta jej řezala a rozedřená kůže nesnesitelně pálila. I přesto za okamžik znovu upadl do mrákotného spánku.

***

…válka končí jen po pár týdnech. Vítězstvím. Z chlapce je muž. Muž, který si stále pamatuje na dvě otcovy rány při odjezdu na sever. První kvůli slze; druhá, jež jej srazila z koně.

Zbrojnoši se mu už nesmějí, tvrdě by si došlápl na každého, který by to zkusil.

Je rytířem.

Všichni slaví, radují se z vítězství. Petr stojí před otcem, stranou od ostatních. Celý se třese; nejspíš se otce bojí. Je to zkušený vojevůdce, statečný muž a veliký rytíř. To díky němu slaví vítězství.

„Mluv, synu.“

Petr přistoupí ještě o krok blíž, Vilém se k němu nakloní. Čeká na tajemství.

Jenže nepřicházejí žádná slova. Petr ze Skřekova ví, co musí udělat. Uhasit bolest a plamen, který v něm po celou dobu doutná. Zášť… Hněv…

Zavře oči a udeří. Jednou, dvakrát.

Jenže místo očekávané odplaty přichází jen mlčení.

„Odpusť, otče,“ šeptá a třese se na celém těle. „Tyhle rány jsem od tebe dostal nezaslouženě. Dlužím ti je.“

A pak… ucítí otcovy paže na ramenou. Čeká na výprask. Ví, že se nejspíš pár dní nepostaví na nohy. Zasloužil by si to. Jenže místo toho přicházejí slova; čtyři slova, jež by nikdy nečekal.

„TEĎ jsi mužem, Petře.“

***

Petr zůstal zamčený v temné místnosti několik dní. Nezavřeli ho do vězení, spíše do nějaké komory, která běžně sloužila jinému účelu. Možná pro ně byl příliš cenný, než aby riskovali, že shnije ve špinavé kobce. Krmili ho suchým chlebem a jediné štěstí spatřoval v tom, že alespoň čerstvé vody měl dost. Mnohem víc, než tehdy mezi svými hluboko v poušti.

Když už se mu ze smradu vlastních výkalů zvedal žaludek a když začal pěstmi bušit do stěn, protože měl pocit, že se na něj mačkají přespříliš, zarachotil v zámku klíč a vytáhli ho ven.

Plameny pochodní jej oslepily.

Vedli ho dlouhou chodbou a znovu se ocitl v sále, kam jej zavedli poprvé. Srazili ho na kolena a donutili přimáčknout čelo na chladnou zem. Tušil, se to od něj žádá.

„Pán všech pánů rozhodl, červe,“ zasyčel za ním hlas nejvyššího Uctívače. „Zvedni se a pohleď mi do očí, ať vidím tvůj strach.“ Vycenil do špičky zabroušené zuby ve zlém úsměvu. „Ano, tak je to správně. Pán všech pánů dal znamení.“

Petr se snažil sklopit zrak k zemi, ale jakési nutkání mu v tom bránilo. Žluté oči Uctívače a jeho dravčí úsměv, holá lebka a vyschlá kůže a pach podivného koření, který se linul ze záhybů dlouhého černého hábitu, to všechno kromě strachu vzbuzovalo i zvědavost.

„Ale než přijde tvá chvíle, pohleď na ovoce svého snažení.“

Otočili ho. Petr zavřel oči a křečovitě svíral víčka. „Otevři oči!“ syčel mu do ucha Uctívač. „Dívej se, červe!“

Neposlechl ho. Ale přesto měl ten obraz stále před sebou. Jediný okamžik stačil, aby se mu do mysli zažral dosud nepředstavitelný pocit strachu a znechucení.

Uctívač mu tiskl bradu a stále šeptal do ucha. Jeho šepot byl horší než křik. Přesto neposlechl. Pohrdavý smích, který uslyšel vzápětí, jej prudce bodl u srdce. Ale ani pak neposlechl.

***

Když ho odváděli ven, přeci jen znovu zvedl pohled. Mimoděk, nechtěně. Kousl se do rtu, až mu vytryskla krev.

Merhaut, přivázaný k překříženým trámům, na něj zíral očima podlitýma krví s odřezaných víček. Nenávistně sledoval každý jeho pohyb, a když Petr procházel těsně kolem něj, místností zazněl jeho slabý hlas. „Proklínám tě, Petře ze Skřekova, proklínám tě před Všemohoucím.“

Na podlahu kapala krev.

Merhaut, zaživa stažený z kůže, dál šeptal své kletby a pomalu umíral.

***

Noční vzduch už voněl blízkým rozbřeskem, přestože kolem stále vládla temnota prozářená jen několika ohni.

Vedli jej uličkami k hradbám, skrz vnitřní obranu až k hlavní bráně. Třináct strážců jej pevně drželo v řetězech, které mu poutaly ruce a nohy. Mohl se jenom pomalu šourat a sotva se hnout. Pokaždé, když sebou trhl více, než se strážcům líbilo, zasvištěl vzduchem bič. Uctívač kráčel za ním a v tom podivném cizím jazyce hlasitě prozpěvoval.

Každý, koho potkali, klečel na zemi s hlavou přitisknutou v prachu cesty.

U paty vysokých hradeb se tísnily stovky vojáků. Petr ze Skřekova tušil na druhé straně mohutné zdi pohyb. Slyšel nezřetelný lomoz.

Doufal, že otec jej vysvobodí ze spárů nepřátel, že jej zachrání a odveze domů z těchto proklatých míst.

Vyvlekli jej na hradby a na vnější ochoz.

První hradba padla a císařští ji drželi v moci. Pláň mezi hradbami, ještě černá popelem, se plnila vojáky, kteří stále přicházeli. Na mořské hladině se poklidně houpalo několik válečných korábů.

Chystali se k bitvě…

V první linii stálo několik jezdců v plných zbrojích, se zástavami a barevnými štíty. Mezi nimi i poctivý Vilém ze Skřekova.

„Otče!“ nevydržel to Petr a vykřikl.

Nevěřil, že by jej kdo na druhé straně slyšel. Ale přesto se nemožné stalo skutkem. Jeho výkřik se odrazil od skal a dospěl až k sluchu velitelů.

Pán Al-Amírun, nejvyšší Uctívač temného boha, jehož jméno nikdo z nevěřících neznal, se tiše smál.

„Otče!“ křičel dál Petr a nevšímal si ničeho.

***

Kníže Aldhemar, vrchní velitel vojsk a důvěrník císařův, zkoumavě pohlédl k hradbám. „Pane Viléme?“

Vilém ze Skřekova sňal přilbu a bez hnutí sledoval drobnou postavičku v řetězech na ochozu.

„To je Petr,“ zašeptal nakonec. „Není mrtvý.“

„Útok již nelze odkládat, pane Viléme.“

„Měl jsem za to, že zemřel. Ale byl to jen klam a šalba. Mají ho za rukojmí.“ Vilém ze Skřekova se konečně ohlédl po knížeti. „Nemohu jej tam takto nechat. Je mou krví, mým životem!“

Ranní vzduch chladil, moře po jejich pravici šplouchalo. A kdesi za horami stoupalo k obloze slunce, zatímco nad mořem ještě svítil měsíc, kterému do úplňku zbývalo jen pár nocí.

***

Petr zaslechl šepot za svými zády. Ohlédl se a chvíli sledoval krutý úsměv nejvyššího Uctívače i jeho generálů. Náhle pochopil.

Pochopil, že Al-Amírun nesmí zůstat v rukou Korzárů. Nesmí zůstat místem, odkud se dál na sever budou šířit černá kouzla. A on, Petr ze Skřekova, nesmí dovolit, aby kvůli němu celá válka selhala. Neměl křičet, neměl se dovolávat otce – nechal se chytit do pasti nastražené Pánem všech Pánů a jeho temnými přisluhovači.

Teď už je pozdě chybu napravit.

Tak znělo ono proroctví: dokud žije a stojí na hradbách, Al-Amírun žije s ním. Vilém nedopustí, aby jeho jediný syn zahynul.

Petr to věděl. Věděl, že otec raději zradí svou čest, než aby jej viděl umírat.

„Všemohoucí, nenech to tak,“ zaprosil v duchu. „Já, nejmenší ze všech červů, nemohu být tím, kdo přinese mému otci zkázu.“

***

„Pane Viléme?“ opakoval znovu kníže Aldhemar. Stačilo, aby mávl rukou, a vše mohlo začít. Ale bez mužů pána ze Skřekova nemohl doufat v úspěch. A ti neposlouchali nikoho jiného než svého velitele.

„Možná to jsou kouzla,“ pokračoval a snažil se starého šlechtice přesvědčit. „Nejspíš to ani není on.“

Vilém stále bez pohybu a bez jediného slova hleděl k hradbám. Věděl, že to je jeho syn, zdravý a živý a skutečný.

Od vojska k nim dolehl šepot. Vyrovnané řady se zavlnily. Jen několik malých chvilek zbývalo, než rozkaz k útoku pozbude své síly.

***

„Všemohoucí,“ prosil Petr a přemýšlel. Jenže kdo ví, jestli se může ještě dovolávat Jeho milosti, když jej starý Paladin v okamžiku své smrti proklel.

Věděl, co by dělal na místě svého otce. Jako jediný a nejstarší syn urozeného a bohatého pána to věděl, přestože se mu z toho pomyšlení zvedal žaludek: neútočil by; chránil by život jediného dědice.

A taky věděl, co musí udělat on. Kdyby jen Všemohoucí… Pak zaslechl kdesi hluboko ve svých myšlenkách vzpomínku. Nevěděl čí, nevěděl ze kdy. Avšak slova slyšel jasně a věděl, že by s nimi otec souhlasil.

Přestože to znamenalo zradit sám sebe i svou víru a uvrhnout duši do věčné prázdnoty… nebo možná právě proto: ani Pán všech pánů nevidí tam, kde nic není.

Náhle věděl, že se rozhodl správně. Že má jednu jedinou možnost.

Chceš-li být dobrým pánem, nesmíš se bát obětovat i to nejcennější…

***

„Pane Viléme!“

***

Petr se vytrhl vojákům. Řetězy zachřestily, na úzkém ochozu neměli strážci takovou oporu, aby mu dokázali zabránit ukročit stranou. Dva z nich dokonce přepadli dolů.

Ještě jeden krok. Cítil křik Všemohoucího, cítil i nenávistný řev temného boha Korzárů. Cítil i šepot dosud neznámý, a cítil všechno, co cítí lidé, kteří se ocitnou na rozhraní dvou světů.

Odrazil se – a skočil. Přesně na opačnou stranu, než vojáci čekali. Nedokázali ho udržet. Jenom jeden ho nepustil a padal z hradeb také. Dlouho, nekonečně dlouho.

Holohlavý Uctívač vykřikl zlostí a zklamáním. I on jej proklel.

***

Krev vystříkla několik sáhů vysoko a potřísnila bílé zdi Al-Amírun.

***

Vilém ze Skřekova hleděl nevěřícně k hradbám. Nedokázal se ani nadechnout. I vévoda Aldhemar zanechal naléhání a jenom zalapal po dechu. Řady vojáků ztichly.

S prvními slunečními paprsky, které zahnaly ranní stín, se ztichlou planinou ozval výkřik plný zloby, odhodlání a přísahy. Výkřik Viléma ze Skřekova: „Bij a zabij!“

***

Al-Amírun byl vyrván z rukou nevěřících během několika dlouhých dní plných zabíjení a nenávisti. Do paláce Uctívačů temného boha vstoupil jako první Vilém ze Skřekova. Jeho meč zrudl krví a krev rovněž stékala ulicemi. Později se vyprávělo, že místy se v ní vojáci brodili až po kolena.

Vilém ze Skřekova pak díky své odvaze a statečnosti získal Al-Amírun do správy spolu s novým hraběcím titulem.

Tělo svého syna nikdy nenašel. Přesto mu vystavěl velikou hrobku, aby uctil jeho památku a statečnost. Na náhrobek nechal vytesat slova, která slyšel těsně před tím, než se dobrovolně rozhodl změnit osud, jenž mu přichystal Pán všech Pánů. Slova, která nejspíš v tu samou chvíli slyšel i jeho syn Petr.

Slova, která se stala jeho novým rodovým heslem.