Pijan, rváč a povaleč

O třicetileté válce toho bylo napsáno skutečně mnoho: tisíce a tisíce stránek. Ale toho by nebylo, kdyby nežili svědomití kronikáři, od kterých dnešní historikové čerpají své znalosti. O práci našeho Hrdiny se tvrdí, že patří k jedné z nejvěrnějších; já tvrdím, že jedné z nejzajímavějších. Co jiného také čekat od autora, který většinu příběhů nasbíral v krčmách a nevěstincích…

 

Seznamte se s mým nejmilejším Hrdinou: představím vám Mikuláše Dačického z Heslova, v jehož charakteristice se shodují jak jeho současníci, tak dnešní historici: byl to jenom pijan, rváč a povaleč!

Možná se ptáte, co na takovém muži může být hrdinského? V bojích nezískal žádného velkého vítězství, nezachránil svět od zkázy, nepřinesl své zemi bohatství. Jenom pil a hýřil… Inu, byl Hrdinou, který se nebál věci nazývat pravými jmény; tepat nepřátele ostrými slovy a posmívat se zlodějům, kteří pod ochranou císaře vykrádali kutnohorské pokladnice. Bojoval proti úplatkům, proti papežencům, kteří jen hromadili majetek, proti právníkům, kteří jen tahali z nevinných peníze. Opíral se do Němců a cizinců a vůbec do všech, kteří mysleli jen na sebe a své bohatství.

Avšak začněme jeho příběh vyprávět od začátku.

Mikulášovým otcem byl vážený měšťan Ondřej. Nevíme, jak se jmenoval předtím, než dorazil do Kutné Hory. Ale vzal si seschlou babici, vdovu po krojiči suken Křivoláčkovi, a s jejím majetkem převzal i řemeslo a příjmení mrtvého manžela – od té doby byl Ondřejem Křivoláčkem. A rok před smrtí konečně dosáhl svého cíle a získal k bohatství a postavení váženého měšťana i erb – a stal se Ondřejem Dačickým z Heslova.

Mikuláš, který se narodil den před vánoci roku 1555, byl otcem poslán na vychování do Kladrubského kláštera. Avšak tamní opat Wron s ním prý trávil dlouhé chvíle v družném hovoru o věcech zcela světských a s konvicí vína vždy plnou.

V klášteře strávil mladý Dačický necelý rok – otec mezitím zemřel a on se v patnácti jako novopečený erbovní měšťan vracel do Kutné hory.

Erbovní měšťané stáli ve společenském žebříčku výše než ti obyčejní měšťané, ale k šlechtě ještě nedosáhli. Získali erb a měli právo nosit kord; ale to bylo tak všechno. Nicméně, mladému pánu z Heslova sláva stoupla do hlavy.

Trvalo jenom chvilku, než se o něm začalo hovořit. Ale zatímco u jiných mladíků horká krev vychládala a začali se věnovat řemeslu či kariéře, Mikuláš nikoliv.

A tak se brzy v městských knihách můžeme dočíst o rozličných lumpárnách, jichž se dopouštěl:

V roce 1580 se rval na rynku. O tři roky později v noci střílel z ručnice a děsil tak spící sousedy. V ten samý rok pak při cestě z krčmy podpálil svící jakéhosi ševce. Léta páně 1586 se znovu rval a účastnil se i souboje – nepříliš vyrovnaného. Stanuli proti němu dva pánové, ale Mikuláš je i tak zahnal. Památkou na tento souboj pak byla hluboká jizva na levé tváři, kterou až do smrti zakrýval hustým plnovousem.

V roce 1593 začala dosti paradoxním jevem Patnáctiletá válka – Turci napadli jednu z císařských pevností a byli odraženi. To stačilo sultánovi jako záminka k tomu, aby Rudolfovi II. vyhlásil válku. Pro naprostou objektivnost musíme dodat, že útoku se účastnil i sultánův syn a při útěku byl zabit – to, že se troufalí křesťané odvážili tak dobře bránit, to si zasluhovalo potrestání!

Dačický se vypravil se zemskou hotovostí do pole. Říkalo se, že hlavně proto, aby unikl soudům, které jej hrozily stáhnout do šatlavy. Kutnohorští si oddechli, ale ne nadlouho. Už po pár týdnech se Mikuláš vrátil – jak víme, zemská hotovost se sešla, ale už nikam nevyrazila, protože to Čechům trvalo tak dlouho, že vojenské akce toho roku už skončily.

Hned o rok později tu máme další zápis – Dačický se znovu porval, tentokrát s primasem hor kutných – Janem Šultysem z Feldorfu. Na toho měl pifku jednak proto, že Šultys ve své krčmě naléval příliš pod míru a pro Dačického příliš draho, a jednak proto, že kvůli častým lumpárnám si na něj Šultys zasedl. Dačický pak o něm tvrdil, že „Šultys přídomek má a dokonce německý, ale německy ani slova neumí.“

A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. K tomu přidejme fakt, že Dačický sváděl (a svedl) snad všechny nevěstky v Kutné Hoře i většinu měšťanských dcerek. V krčmách trávil celé noci, kde propil veškerý svůj majetek (zdědil prý tolik stříbra, že by si mohl koupit menší šlechtické panství), porval se s kým mohl a ještě k tomu se vysmíval urozeným pánům. To všechno dohromady ovšem nevyrovnalo událost, která se stala jedné noci roku 1582.

Tehdy jel přes Kutnou horu mladý šlechtic Felix Novohradský z Kolovrat. S Dačickým se potkal v krčmě u Mědínků, kde se tito dva dostali do sporu. Jedna strana tvrdila, že Dačický před Novohradským nesmekl uctivě klobouk, druhá strana tvrdila, že se to událo přesně naopak. Tak či onak – oba tasili kordy a vrhli se po sobě.

Výpad, kryt, sek a bod.

Pak oba bojující přítomní odtrhli. Nikdo si nechtěl kazit večer krví. Novohradský v domnění, že je po všem, se odvrátil. Dačický se vytrhl ze sevření a zaútočil. Zasáhl a zabil.

On sám popisuje událost ve svých Pamětech takto: „A v týž den pan Šťastný Novohradský z Kolovrat přijev do města Hory Kutny, dav zoumyslnou příčinu a sekaje na mne, mne zranil; jemu, když jsem se bránil, jest mimo chtíč a naději mou zabit. Což se stalo v domě řečeném u Svobodů u brány Kouřimské, skrze což jsem nemalých těžkostí a dlouhotrvajících soudů (neb mně se ta nešťastná příhoda mezi vysoké dostala) pocejtiti musel., až pán Bůh pomoci a vysvoboditi a ochrániti ráčil“.

Antonín Rezek ve své edici z roku 1880 doplňuje tuto krátkou informaci zprávou poněkud obšírnější: “Ve čtvrtek po svatém marku pan Šťastný Novohradský z Kolovrat, jevše skrze Horu Kutnou nestřízlivý, zastavil se v domě, jenž slove u Svobodů, u samé Kouřimské brány, kdež jsem já s panem Václavem Hrabaní a Matějem Salavou byl. A jsouce spolu as do čtyř hodin na noc, tu tejž pan Šťastný, vzavše sobě příčinu, že jsem před ním klobouku nesňal, na mne zbraně své dobyl a sekal a i zranil, tak že jsem se dále brániti musil; i zabit je mimo mou vůli – Skrze tu nenadálou příhodu jsem velikých, dlouhotrvajících soudův, těžkostí, vězení, outrat pokusiti a vytrpěti a na větším díle o statek svůj přijíti musil; nebo mi se do vysokého rodu dostalo.”

Tato rozdílnost je způsobena rozdílnými rukopisy. Jsou známy tři – Rezek je rozlišuje na rodinný, jindřichohradecký a musejní. Posledně jmenovaný je nejdelší a nejobšírnější a nejpozdější: byl psán po roku 1620 a z něj vycházela prvně citovaná verze. Druhá citace pochází z rukopisu jindřichohradeckého, který posléze došel mnoha změn – ať už různým doplňováním, tak i velkým škrtáním.

Jak se to ve skutečnosti událo, nevíme nic určitého. Mikulášově výpovědi se mnoho věřit nedá, vzhledem k jeho jiným obhajobám, kdy se jasně ukazuje, že ne vždy Mikuláš hovořil pravdivě a upřímně. Pochybnost o pravdivosti Mikulášových slov vyslovil už Antonín Rezek. Ale možná se pan Novohradský skutečně choval nepřístojně. Otázku Mikulášova vidění světa pak doplňuje ještě jeden případ: V roce 1593 Dačický napadl Jana Šultyse. Zde už máme dvě verze tohoto případu. Dačického obhajoba bude zajisté zajímavým zpestřením a zajímavou ukázkou, která nám ukáže pana Mikuláše v poněkud opravdovějším světle:

“Službů svou rozkazuji, slovutné a vzáctné poctivosti páni šepmistři (na) Horách Kutnách, zdraví a všeho dobrého vašim milostem na pánu bohu žádám a věrně rád přeji. Za to na vašich milostech žádám, že toto mé k vašim poctivosti poselství, kteréž ne zoumysla než z přiměřené potřeby živím, laskavě v dobré obrátiti ráčíte. Oznamuji vašim milostem, kterak pan Šultys, spolu soused zde na Horách Kutnách, léta páně mi milého 1593 v sobotu v noci na neděli po památce moudrosti boží [18.12.] přišedše opilej do domu, jenž slove Pilgiramovskej [U Mědínků] zde na Horách Kutnách a svedše se s Lídou, dcerou Hamsovou, šenkýřkou, která jemu vůči mluvila, že jí tolar dával, aby mu kvůli byla, a když mu v tom dobří lidé přítomní za zlé měli, ke mně jest to mluvil, že má od vašich milostí sobě poručíno, aby mne jako živého do řemení svázal a vzal, což jest tu ihned nademnou beze vší příčiny zaumysla a lehkomyslně vykonati usiloval, v kterém jeho nenáležitém a zaumyslném předsevzetí, netolik od dobrých lidí, ale i od svých služebníkův, slovy trestán byl. A poněvadž jest týž pan Šultys nadepsaná slova ke mně mluvil, ano, i tu nademnou vykonati usiloval a to na vašich milostech že by sobě tak měl od vašich milostí poručíno (čemuž já nevěřím) vztahoval, zato vašich milostí podle práva a zřízení zemského žádám, ráčili jste jemu toho tak na mne, člověka v tom království českém usedlého a dobře zachovalého, a pro jakou příčinu, stíhati měl, že mi na to podle práva a zřízení zemského zjevnou odpověď dáti ráčíte. Dáno v neděli po památce svatého Šťastného [16.1.] léta páně 1594. Mikuláš Dačický z Heslova.”

Z této ukázky jasně vyplývá, že pan Mikuláš opravdu za nic nemohl a že do tohoto neštěstí padl skutečně nevinně; to bychom jej ale nesměli již znáti. Vzhledem k tomu, že v dané krčmě musel sedět již značně dlouho a že jistě nebyl zcela střízlivý, a známe-li jeho výbušnou povahu a ostrý jazyk, dovedeme si jasně představit, jak to asi bylo, když to “dobří lidé přítomní za zlé měli” a kdo byli oni „dobří lidé“…

Ale zpátky k osudnému souboji s Novohradským. Takových rvaček se stávaly tisíce a v soubojích umírali pánové tak často, jako padají jablka ze stromů. Dačický měl ovšem smůlu v tom, že zabil šlechtice vysoce postaveného – Novohradští například byli purkrabími na Karlštejně.

Dačický strávil několik ve vězení – ale i tam pil a hýřil natolik, že muselo být dokonce vydáno nařízení, že mu tam biřicova žena nesmí nosit víno, protože jeho bujaré pijatyky budily sousedy.

Během soudních přelíčení se ukázala Dačického výborná znalost práva. Dokázal soudní při protahovat neuvěřitelně dlouho, až místo popravy, kterou žádala vdova, vyšel z vězení jen s nevelkou pokutou. A to se muselo zapít!

 

Hrdina?

 

Ptáte, proč takovýhle budižkničemu stojí lidstvu za pozornost? Inu, o jeho nesmiřitelném nepřátelství vůči těm „zlým“ jsem psal již na začátku. Věc se má tak, že Dačický byl nejenom pijan, rváč a povaleč, ale také neobyčejně vzdělaný muž.

Svědkem nám budou dějiny literatury i obor zvaný historiografie (neboli dějiny o psaní dějin). Na kontě pana Mikuláše je nejenom mnoho rozbitých nosů, svedených dcerek a nekonečné moře vypitého vína, ale i jedna básnická sbírka nazvaná Prostopravda a jedna obsáhlá kronika, kterou dnes známe jako „Paměti“.

Tuto knihu začal sepisovat již jeho praděd z matčiny strany, v práci pokračoval jeho děd a nakonec i otec. Dačický sám dlouho nepřispěl ani řádkem – teprve ve stáří se pustil do práce a díky němu vzniklo dílo, které dalece předčí jiné práce té doby. Mikuláš zápisy svých předků utřídil, doplnil a sám přispěl největší částí.

Historik Josef Janáček nazval Paměti „Současnými dějinami“ – pan Mikuláš zapisoval to, co se dělo kolem něj; ve světě, v Českém království, ale zejména v Kutné Hoře a blízkém okolí. A rozhodně nebyl nudným vypravěčem:

„Nějaký kejklíř v Praze provozoval své kejklířství, jako by nože požíral, i chybil tak, že nůž opravdu pozřel… I pokusil se jej  zachránit starý Florian, bradýř ze Starého města pražského, a prořezav po straně tělo jeho až do žaludku, ten nůž jemu z žaludku vypravil a dobyl a toho kejklíře zhojil, že živ zůstal.“

To, čeho si všímal nejvíc, byly záležitosti vrstev nejnižších: zejména pak nevěstek, k nimž míval tak blízko:

„Káče Hromové, nezvedené děvečce byl u pranýře vyšoustán pardus, protože si uhonila parchanta. Když k mrskání přivedena byla, volala na jiné kurvy, proč je také nemrskají. Nebo téhož činu se dopustila i Maruška Nožířovic.“

Pokud vám výrazivo přijde poněkud jadrné, nic si z toho nedělejte. Holt byla jiná doba a Dačický vždy říkal to, co si myslel. Bez obalu a bez příkras. Ať už v případě nevěstek, tak i co se týkalo dalších obyvatel Kutné hory:

„Děkan Sixtus Candidus, šedesátiletý a nedávno vdovcem, střečkoval se k starosti a oženil se s Esterou, služebnou od pekaře Sudy. Děkan se omlouval, že má mnoho semene a nemůže je udržeti.“

Dačický, ač podobojí, patřil k lidem s morálním a duchovním nadhledem. Ovšem proti srsti mu bylo, když místo věcí duchovních se kněží věnovali záležitostem světským:

„Jeden mnich v klášteře Sedleckém, opivše se a když ještě v pivovaře z korbele dopíjel, upadl znak spátkem, a tím pádem krk sobě srazivše, umřel.“

A v takovém případě se opíral jak do katolíků, tak i do protestantů – na tu dobu, kdy heslem dne bylo „pro víru třebas i zemřít a vést války“ (jak i ukázal rok 1618), věc nevídaná. Pro něj nebylo důležité, jakou víru člověk vyznává, ale aby dotyčný byl člověkem dobrým. A dovolil si občas i šibalské pomrknutí, zatímco jeho současníci ve vyhrocené době zůstávali stále nudně extrémističtí:

„Nech toulání, milý mníšku

Polib radši jeptišku.

Polib ji v řiť nebo v čelo

Však jest jenom jedno tělo“

Dalším okruhem, kterého si všímal obzvlášť pečlivě, byl úpadek dolování. Zde nachází jediného viníka – zlé Němce, kteří kradou a berou, podvádějí a Čechům se vysmívají:

„Kutná Hora jest zajistě

Všech poběhlcův stanoviště

Nuzných Němcův outočiště.“

Vcelku veselé vyznění se pak kalí v posledních letech Mikulášova života, kdy na Čechy dopadl stín porážky na Bílé hoře a nastupující třicetileté války. Zatímco patnáctiletá válka se obyčejných lidí příliš netýkala, ta třicetiletá zasáhla do života každého.

Tak či onak, kromě těchto zmínek a mnoha dalších příběhů, které se sem prostě nevejdou, mají Paměti ještě jednu výhodu – jejich věrohodnost byla známá už v době jejich vzniku: při mnoha soudních sporech se do nich nahlíželo, aby se zjistilo, jak se co skutečně událo…

 

Hrdina!

 

Je tu poslední příběh Mikuláše Dačického z Heslova, který o něm možná řekne víc než co jiného. Stanul u soudu mnohokrát – jedno z obvinění znělo, že na veřejnosti líbal urozenou manželku jakéhosi urozeného pána. Nakonec však vyplynulo, že se Dačický vsadil o sto tolarů – ale nikoliv, aby měl na víno, ale z mnohem vznešenějších pohnutek. V jednom z kutnohorských dolů zůstali zasypaní a uvěznění dělníci. Jenže jich bylo málo – tři, možná jen čtyři. Záchranné práce se organizovaly, až když se nevrátila celá směna a průměrně zůstalo pod zemí každý den sedm nešťastníků. Nikdo proto nechtěl obětovat peníze na jejich záchranu – jen Mikuláš Dačický.

Byl dítkem své doby a milujícím synem svého města i jeho prostých lidí. Nebál se tepat ty,kteří se snažili podvodem na Horách Kutnách vydělat, nebál se bojovat za své milované město.

Nejspíš z této lásky vznikly i jeho Paměti, díky nimž tato doba i dnes ožívá: čin hodný Hrdiny.

 

A jako bonus i „Ekonomická krize a jak ji snadno zvládnout“ podle Mikuláše Dačického z Heslova:

„Já druhdy skrze chorého těla svého k posilnění docházíval jsem do domu šenkovního k Píšovům na truňk vína. Ale nabyl jsem tam vědomosti o hanebném šizuňku, že tam totiž půl pinta o několik haléřků dražší jest, než v domě šenkovním u Mědínků. I jal jsem se tedy docházet k Mědínkovům a dotčené haléřky, oč tam víno lacinější než u Píšů, v měšeček na úspory jsem ukládal. A abych, jakožto dobrý ekonomus, takových haléřků hodně mnoho sobě nahospodařil, pilně jsem truňku holdoval, a tak jsem truňkem rozšafným těch dvou tisíc tolarů poctivě nabyl a vyzejskal…“

(Ladislav Stroupežnický: Paní mincmistrová)

 

 

(v upravené a zkrácené podobě vyšlo v časopise Pevnost)