V zemi galského kohouta

Toto léto jsme strávili ve Skandinávii, kde bylo tak krásně, jak jen mohlo být. Pokud to čas dovolí, sepíšu krátké inspirativní povídání. Do té doby nabízím alespoň tento asi deset let starý článeček o měsíčním výletu do Francie. Tehdy jsme s Dačickými přijali pozvání k účasti na projektu, který má zachránit zříceninu hradu ve vesničce Goudet. Kromě archeologických prací tam probíhá i názorná ukázka středověkých řemesel, pořádají se různé akce a díky nám tam měli i jeden měsíc hudebně šermířské vystoupení…

 

K tomuhle dobrodružství mě naverbovala kamarádka Mája, která loni strávila srpen tím, že cestovala po Francii vlakem spolu se třemi dalšími lidmi, a že hráli na ulici, spali pod mostem a tak dále. Kromě toho navštívili jeden hrad, kousek pod Lyonem. Když říkám kousek, je to pojem relativní. Na mapě to je opravdu kousek a v porovnání s jinými vzdálenostmi ve Francii to také není daleko, leč pro našince už sto kilometrů znamená celkem dost.

Ten hrad stojí ve vesnici Goudet (čte se to jako “Gudé” a pokud před Francouzem řeknete “Goudet”, vůbec nebude tušit, co mu to vlastně říkáte) a jmenuje se “Beaufort”. Je to taková obyčejná zřícenina, nicméně něčím zvláštní je. Každý rok se tam koná workcamp, kde lidi z celé Evropy dávají hrad dohromady, aby tam mohl jednou probíhat archeologický výzkum. Kromě toho v sezóně se na hradě pohybuje několik lidí z Association Chanteloube, kteří v dobových kostýmech ukazují turistům, jak se co dělalo ve středověku. Během dvou hodin je možné dozvědět se něco o kamenictví, o freskách, o tesařství a o stavebnictví. Dominantou celého hradu je obří kolo, takové podobné, jako měli ve filmu “Noc na Karlštejně”, kde s jeho pomocí tahali vodu ze studně. Tady se tahají kameny na stavbu zdi. No, a ti, kteří tomu všemu na hradě velí, usoudili, že by nebylo špatné mít tam nějaké to oživení pro turisty, jako je třeba středověká hudba, nebo šerm, prostě a jednoduše, aby to nebylo tak nudné a aby si i děti přišly na své. Slovo dalo slovo a v lednu jsem měl na mejlu dopis, ve kterém se mě Máj ptala, jestli bych nechtěl jet.

Taková šance se přeci jenom nedá odmítnout… Tedy dá, ale tohle znamenalo nové zkušenosti a vůbec, slibovalo to skvělý zážitek.

Původně nás mělo jet strašně moc. Každý říkal, že určitě pojede, ale nakonec se nás tam objevilo šest. A to ještě nikdy ne všichni najednou.

***

 

V okamžiku, kdy se vědělo už jistě, kdo pojede a kdo ne, začali jsme dávat dohromady program. Mája s Rikim to měli jednoduché, oba od přírody muzikanti, zato my s Petrem jsme museli něco nacvičit. Tak jsme asi čtrnáct dní před odjezdem dali dohromady jeden souboj a tak tři dny před odjezdem ho jakž takž uměli. Žádná sláva, ale tak to prý chodí vždycky. Pak už zbývalo sehnat kostýmy (ještě v pátek večer jsem zašíval půjčené kalhoty) a sehnat zbraně… ouha, chybí nám jeden kord. Naštěstí mám dobrého kamaráda Dariona, který se sice netvářil nijak nadšeně, ale s příslibem, že naučím jeho kord francouzsky, ho nakonec zapůjčil. Vše bylo připraveno, zabaleno, den odjezdu, sobota, nastal.

Na nádraží jsme se sešli kupodivu všichni, i když Mája musela přijet taxíkem, protože zaspala. Až na hranici s Francií jsme měli cestovat vlakem. Přes Čechy normálně, přes Německo pomocí lístku, který se jmenuje “Wochendeticket”. Je to zajímavá věc. Funguje pouze o víkendu, je až pro pět lidí (ale třeba i pro jednoho), platí pouze na jeden den a to až do tří hodin do rána následujícího dne. Stojí 28 euro, což je v přepočtu asi devět stovek. Nevýhodou je, že platí pouze pro lokální tratě a maximálně pro německý ekvivalent našich zrychlených vlaků. Takže pomocí tohoto lístku jsme se po sedmi přestupech měli dostat až do Strasbourgu, který je na hranicích s Německem. Jen pro zajímavost, normálně stejná cesta stojí 53,20 euro (za použití stejných vlaků) a pokud by člověk chtěl jet rychleji a s méně přestupy, zaplatil by i 72 euro.

Na hranice jsme se dostali v pořádku a v Chebu přestoupili z vlaku do něčeho, co vzdáleně vlak připomínalo, ale spíš to vypadalo jako záchranný modul ze Star treku. Tehdy mi to ani jako rozdíl nepřišlo, mnohem větší šok zažil obráceně, když jsem se vracel, ale o tom až později. V tomhle vlaku byla roztomilá pohraniční dvojjazyčnost. Na koši byl pod německou verzí i český nápis “Zbytkový smetí” a “Plastika”.

Vlakem už procházeli čeští celníci. Ten, který nás odbavoval: “V pořádku. Kam jedete?”

“Do Francie.”

“A převážíte něco?”

“Ne, jenom zbraně.”

Následovala kratičká chvilka překvapeného mlčení. “Vy máte nějaký zbraně?”

Museli jsme vysvětlit, že jde o repliky kordů, a že jedeme do Francie šermovat a že v těch batozích máme i kostýmy atd. atd., načež se jeden celník obrátil k druhému. “Vidíš, máš tady kolegy.”

“No, tak je ať se projedou.”

Tady je vidět, že šermíři jsou taky rozlezlí úplně všude.

Sotva jsme přejeli z českých kolejí na německé, vlak přestal drncat. Po pár minutách jsme dorazili do prvního německého města, Marktredwitz, kde jsme měli přestupovat na nějaký další vlak. Jenže v tom se u nás objevili celníci od sousedů.

“Pojďte sem. Ukažte kapsy.”

Tak jsme vyndali všechno z kapes a oni to prohlíželi, jakoby čekali, že najdou nějaké drogy. “Kouříte? Ne? Co chcete v Německu dělat?”

“Jedeme do Francie.”

“Aha, tak jeďte.”

Riki ještě ukázal jednomu z nich zvací dopis, který jsme z Francie dostali, kdyby byly na hranici nějaké problémy, ale to pány celníku už moc nezajímalo. Tak jsme přestoupili a celý den stále přestupovali. Služby Die Bahn jsou sice dražší (o hodně), ale zato mají několik vymožeností, která nám chybí. Jednak všechny vlaky hlásí příští zastávku, druhak jsou čisté, neponičené a hlavně jezdí v drtivé většině případů přesně. Standart jsou stolečky u sedadel a prostorné (a opět čisté) záchody. Jediné mínus jsem viděl v tom, že druhá třída je také ve většině případů kuřácká, ve Francii jsou kuřácké všechny druhé třídy (i když ve Francii se kouří úplně všude). Kromě toho, až někdy pojedete na západě vlakem, a budete si říkat, že jedete po svahu kopce, všimněte si, jestli náhodou nejsou šikmé i stromy a domy. V okamžiku, kdy jsem viděl stát dům šikmo v úhlu 40 stupňů, pochopil jsem, že to asi nebude tím, že by krajina byla tak kopcovitá.

Konečně v sedm hodin večer dorazili do Kehlu, což je německá část Strasbourgu. Tam jsme se ubytovali pod dálničním mostem, udělali první společné foto a usnuli jak dudci, protože druhý den jsme měli konečně vstoupit na půdu země Galského kohouta.

***

 

Na nádraží v Kehlu jsme dorazili ještě brzo ráno, když pokladny měly zavřeno a u automatu jsme zjistili, že nemáme drobné. Ale paní z místního baru nám řekla, že ten automat bere i bankovky. a skutečně. Pak jsme zjistili další zajímavou věc. Vlak nás měl stát 3,20 euro, což je necelá stovka; a teď pozor: vzdálenost přibližně stejná jako mezi Hlavním nádražím a Smíchovem v Praze. Ve Francii jsem pochopil, že je lepší koupit si lístek u pokladny. Nevím jestli procentuálně nebo podle vzdálenosti, ale lístek koupený u automatu většinou stál o tři čtyři eura víc. Kromě toho, většina lidí u pokladny na nádraží umí trochu anglicky. Stačí říct kam a oni se zeptají na věk (od 14 do 25 je to jedna sazba, děti do osmi let mám dojem jezdí zdarma) a občas kdy chcete jet, takže to zase tak velká překážka není.

Tak jsme se svezli a přivítala nás Francie. Že člověk překročil hranici poznal jen tak, že se změnila řeč. Obstarali jsme vodu, vyrazili do centra, v parku se nasnídali, prošli se po městě a pak začali vydělávat. Riki s Májou vytáhli nástroje, Petr z batohu plného překvapení všechny své žonglérské instrumenty, hodili doprostřed ulice klobouk a začali hrát. Ve Francii mají zvláštní pravidlo, že takhle vydělávat není nezákonné, ale po půl hodině se musí změnit místo. Takže asi po třech přesunech jsme měli něco kolem 60 euro.

Strasbourg je pěkné městečko. Jakmile jsme opustili nádraží, vybaflo na nás něco, co záchranný modul ze Star treku připomínalo mnohem víc než ten první vlak, možná něco tak moderního neměl k dispozici ani kapitán Kirk a nejspíš ani Pickard, nicméně ve Strasbourgu to fungovalo jako tramvaj. Docela zajímavý byl kontrast, když jsme prozkoumali tuhle tramvaj a pak si všimli, že většina Francouzů jezdí na kolech, které se u nás už jen občas vyskytují někde na vesnici.

V centru je několik náměstí, jedno s vodotrysky, druhé s nádherným obrovským kolotočem, třetí, které se schovává pod střechou z listí nějakých obrovských stromů, čtvrté s bazilikálním kostelem a páté s katedrálou. Ta je obrovská, nádherná a neodolatelná. Když jsem vešel dovnitř, byla tam hlava na hlavě (byla totiž neděle), a hrály tam varhany… Byl to úžasný zážitek. Když jsem si tam všiml hromady svíček, které bylo možné za jedno eura zapálit, vzpomněl jsem si, že jsme žádnou nevzali a dost nám chybí, ale krást v kostele… museli jsme se nějak obejít bez ní.

Z jedné strany věže bylo lešení a jak jsme se mnohem později dozvěděli, restaurátorské práce tam prováděla firma, jejímž šéfem byl šéf na hradě v Goudetu.

Odpoledne jsme se podél řeky dostali k dálnici, tam se rozloučili a po dvojicích zamířili na různé úseky dálnice. Čekala nás nejtěžší etapa cesty. Stopem přes sedm set kilometrů do Goudetu. Tehdy se objevila další věc, na kterou jsme zapomněli – fix.

Riki s Májou měli štěstí a dorazili do dvou dnů, z toho plyne první rada pro stopaře ve Francii. Vezměte si s sebou blondýnu. A nebo stopujte po jednom. Ve dvou to totiž moc nejde, jak jsme se s Petrem přesvědčili.

Asi po deseti minutách nám zastavilo první auto.

“Dobrý den. Tak nám ukažte pasy, pánové. Odkud jste? Kam jedete? Do Lyonu? Aha…” Pak nás pán od “Police Nationale” posadil do auta a odvezl nás asi pět kilometrů daleko. Na kruhový objezd, který vedl na dálnici směrem na Lyon. Prý že do Lyonu to jsou čtyři hodiny.

Ve Francii stejně jako u nás je stopování na dálnici zakázané. Člověk může stát na nájezdu, u výjezdu z pumpy, ale vždy musí být před cedulí, která označuje začátek dálnice. Pokud člověk stojí přímo na dálnici, tak první policejní auto, který jede kolem, zastaví a odveze stopaře na “peage” (místo, kde se platí mýtné za používání dálnic). Pokud člověk stojí za “peage”, tak taky zastaví, řeknou, že se to nesmí, ale pak zase jednou dál. To samé platí i pro silnice první třídy, prostě pro všechny silnice, kde je kromě dvou jízdních pruhů po straně ještě jeden pruh pro zastavení v nouzi. No, a taky jsme slyšeli, že průměrná životnost stopaře na dálnici je půl hodiny. Asi jsme měli štěstí.

Tam jsme už stáli asi dvě hodiny. Zastavil nám kluk, už ani nevím jak se jmenoval, protože jeho jméno jsem zapomněl v okamžiku, kdy se představil. První, co nám nabídl, bylo pivo. Chlazené. Po deseti minutách jestli prý nechceme hašiš. Měl v sobě už dvě piva, tak jsme si řekli, že raději nebude pokoušet osud. Když nám pouštěl své oblíbené písničky a dirigoval v rytmu hudby, auto se tak nějak stěží udrželo v jednom jízdním pruhu. Po chvíli zastavil u pumpy, došel si na záchod a když jsme měli znovu vyrazit, začal startovat. Sáhl pod volant a spojil žlutý a zelený drátek. Když jsme o něco později dojeli do Mulhouse (Němci to vyslovují jako “Mülhaus”, Francouzi jako “Mylús”), což je sto kilometrů rovných od Srasbourgu, pochopili jsme, jak zastavuje. Vždy podřadil a pak zatáhl za ruční brzdu.

Potom nám říká: “Já tady musím za kamarádem. Najíme se, napijeme, zahulíme a pojedeme dál, ještě takových padesát kiláků, ok?” Raději jsme vycouvali.

Ubytovali se na břehu řeky kousek od dálnice a ráno pokračovali v cestě. Tři hodiny čekání – třicet kilometrů – tři hodiny čekání – dvacet kilometrů – a pak až do večera nic. Totálně rozladění a demoralizovaní jsme pohlédli na oblohu, kde se schylovalo k bouřce, a pohlédli do dálky, kde svítil nápis “F1”. Tak jsme pohlédli jeden na druhého a vyrazili tím směrem. Za pokoj chtěli 24 euro. Zpočátku se nám nechtělo platit, ale smrděli jsme, byli jsme unavení, zpocení, zoufalí a fakt to vypadalo, že bude pršet. Horká sprcha nakonec byla k nezaplacení.

Druhý den jsme na tom samém místě strávili celý den a večer v osm nám konečně zastavil kamion a odvezl nás asi 90 km směrem k Lyonu. Byl to super zážitek, řidič v kamionu je prostě král silnic. Třetí den po půl dni neúspěchu jsme se rozdělili. Ten samý den večer jsme byli na místě. Petr se dostal až do Costarosu, což je menší městečko asi 7 km od Goudetu, stopem, já trochu podváděl a svezl se i vlakem. Nejdřív mi zastavil kamion a odvezl mě kousíček za Lyon, ale tam to fakt nešlo. Na dálnici všichni rozjetí a z nájezdu jedno auto za deset minut. Po hodině a půl jsem se vzdal a zamířil do blízké vesničky hledat nádraží a vlak do St. Etienne (na půl cesty mezi Lyonem a Goudetem). Tam mi řekli, že musím nejdřív do nějaké jiné vesničky, hodná paní mě posadila na autobus a příští zastávku hned vysadila. Tam jsem se zeptal nějakého pána. “Vy chcete do St. Etienne? To musíte na dálnici a stopem!” Tak jsem poděkoval a zamířil směrem, který mi předtím ukázala hodná paní, když tu u mě zastavilo nějaké auto.

“To jsi ty, kdo jede do St. Etienne? Tak si nastup, děda říkal, že hledáš nádraží.” Tak jsem si nastoupil. Opět jsem zapomněl jméno, což je škoda, protože jsem po třech dnech neúspěchu na stopu zase začal věřit a to, že ve Francii jsou i hodní lidé. Povídali jsme si, o francouzštině, o Francouzích a tak vůbec, dojeli jsme na nádraží, kde mě ten kluk předal paní u pokladny a zase odjel. Ani jsem mu nestihl pořádně poděkovat. Na nádraží na mě byli taky neuvěřitelně hodní. Díky nim jsem pochopil, jak fungují ve Francii vlaky. Podobně jako v Praze metro. Člověk si na nádraží před vstupem na nástupiště cvakne lístek v automatu a jen občas potká průvodčího. Ale většinou ne.

Tak jsem se dostal do St. Etienne. Když jsem vyšel před velkou starou budovu nádraží a prohlédl si mapu, zjistil jsem, že to město je strašně obrovské, že dálnice na jih, po které jsem měl jet, se tam ani nevešla. Tak jsem se ohlédl zpátky k nádraží, a na tabuli s odjezdy se skvěl nápis “Le Puy” s velmi krásným časem odjezdu. Tak jsem chvíli postával a přemýšlel a dál svěřil svůj osud službám SNFC. Nelitoval jsem. I když mě ta cesta přišla na něco kolem šesti stovek (asi 15 euro), krajina cestou ze St. Etienne do Le Puy to všechno vyvážila. Nemám slov, kterými bych to dokázal popsat. Vlak jel mezi horami, tunely, po mostech, údolími, kde se ke svahu tiskla vesnička, pod níž tekla řeka, no prostě úžasné.

Z Le Puy jsem chytil stopa, dva kluky, kteří jeli do Costarosu a když jsem jim řekl, že jedu až do Goudetu, řekli že fajn a odvezli mě až tam. Po horských serpentinách jeli něco kolem 120 kilometrů v hodině, ale jak jsem později zjistil, tak tam jezdí všichni. a asi dva kilometry před hradem jsme potkali Petra, naložili ho a už za tmy dorazili k našemu novému domovu. Unavení a šťastní se přivítali s Rikim a Májou, zjistili že tam už na nás čeká i Hanka (která ovšem den na to po anglicku a bez rozloučení zmizela) a z radosti vypili téměř celý pětilitrový kanystr červeného vína.

***

 

Bydleli jsme v historickém stanu a hned druhý den ráno nás probudili, že prý přijede autobus s dětmi, a ať jim zašermujeme. Zatímco jsem se oblékal do kostýmu a nechával si uplést copánek, Petr vstal s kocovinou a podle toho, jak se tvářil, měl shnilého ježka nejenom v puse, ale nejspíš i v žaludku.

Děti přijely, zašermovali jsme, ale bylo vidět, že to je syrové a nedotažené, nicméně se to líbilo. Postupem času jsme celou scénku dali dohromady, myslím, že docela úspěšně. Zatímco Mája s Rikim hráli, Petr do toho žongloval. Při třetí písničce si Máji všiml, začal se naparovat, oblékl si kabátec a začal jí obletovat a rozvazovat šňůrku od živůtku. To se Rikimu nelíbilo a tak mě, který jsem stál opodál a hleděl do nikam, zatahal za rukáv a gesty mě požádal o pomoc. Tak jem do Petra strčil, ať toho nechá, on mi vrazil pěstí. To mě samozřejmě dopálilo, tak jsem tasil. On tasil. Tak jsem si vzal plášť. On si vzal dýku. Pak jsme sjeli souboj, já prohrál odkopnut ze scény, potlesk, děkovačka.

Potom jsme si spolu s dětmi prošly celou trasu, porozhlédli se po hradě a seznámili s místními. Jenže na začátku července sezóna teprve začíná, takže tam ještě skoro nikdo nebyl.S většinou lidí jsme se minuli při odjezdu.

“Le chateu de Beaufort” je hodně velká zřícenina, nebýt těch ateliérů, skoro nic by tam nebylo k vidění. Takhle se za vstup vybíralo šest euro a když si člověk chtěl něco z toho vyzkoušet sám, mohl klidně celé odpoledne, ale za patnáct euro. Zato z hradeb je krásný výhled na údolí Loiry, která pramení asi sto kilometrů jižně, takže hned pod hradem se ještě prudce prodírá mezi kameny, je čistá a příjemná na koupání. Na čtrnáct dní se nám stala koupelnou i prádelnou.

***

 

Asi po třech dnech dorazila na hrad skupinka turistů. Marie, dívka sedící v recepci, na otázku, zda mluví anglicky, velmi lámaně odpověděla, že skoro vůbec. Což byla pravda. Turisti se tvářili rozpačitě, tak se příležitosti chopila Mája. Nabídla se, že bude klidně překládat. Jenže nějak se do toho zamotala a začala na Marii mluvit anglicky, to jí zmátlo, tak se obrátila k turistům a začala na ně francouzsky. Pak se zarazila a dvojjazyčnou větu zakončila českým “ježišmarjá”. Tehdy jsme zjistili, že v kempu pod hradem se usadila na dva na tři dny skupinka českých turistů. Chvíli jsme si povídali, a oni nás pak poprosili, že se na hrad vyšplhá ještě jejich druhá část, ať je taky podusíme. Tak jsme na ně začali francouzsky a lámanou angličtinou, když tu Petr vyšel za stanu a začal umývat ešus. Tu se jeden z “druhé várky” zarazil a povídá: “hele, to vypadá jako typicky český ešus”. To už se začali všichni pochechtávat. “Taky to je český ešus,” řekla Mája, pán přikývl a teprve dodatečně si uvědomil, že to bylo česky.

Byli to příjemní lidé, popovídali jsme si a druhý den nám jeden z nich přinesl čtyři plechovky studeného Staropramene. Tak jsme se s ním vyfotili, půjčili jeho ratolesti kord, akorát po hradě jsme provést nezvládli, protože tam byli ještě místní.

***

 

Den po setkání s našinci přijel druhý šéf, Gregoire, který se spolu s tím prvním, Erikem, staral o to, aby všechno fungovalo.Jeho přítelkyně se učí česky a v srpnu přijedou do Prahy, tak jsme si povídali a on nás poprosil, jestli bychom nejeli s nimi do Le Puy a Langogne, kde chtěli udělat jakousi menší reklamní kampaň. Proč ne. Mája s Rikim jeli s ním do Le Puy, mě s Petrem vzala Margot a Henry (další z mnoha místních) do Langogne. Celé akci předcházela malá procházka po nočním Le Puiy. Margot nás vzala ke katedrále křivolakými uličkami. Noční město mělo své neodolatelné kouzlo. Potom nás pozvali do místního baru, kde nám dali poprvé ochutnat místní pivo.

Francie je proslulá svým dobrým vínem a sýry a špatným pivem. Inu, nejlepší ho tam skutečně nemají. Jednak nerozdělují pivo na světlé a černé, ale na “blonde” a “brune”. Když jsme ještě netušili, jak to pojmenovat a chtěli jsme černé pivo (une biere noire), netušili vůbec, co že to vlastně chceme pít. Když si tedy objednáte pivo, přinesou vám láhev. Většinou je to 0,25 l nebo třetinka. Točené prodávali jen na jednom bále, kde jsme byli později (14. července, svátek pádu Bastily), ale také jenom do dvoudeckových kelímků. Naše poznámka, že to, co Francouzi považují za normální pivo je u nás malé pivo, je poněkud vyvedla z míry. A to, že pijeme pivo po půllitrech, jim přišlo skoro neuvěřitelné. Ovšem poslední kapka přišla, když si Margot objednala nějaké speciální pivo. Když jsem se ptal, co je to zač, řekla, že je to pivo se sirupem. Ochutnal jsem. Nebýt ve slušné restauraci, možná bych to i vyplivl na zem. Tak jsem dostal ochutnat pivo s karamelem, abych si spravil chuť. Nebudete mi věřit, ale po těchto alchymistických pokusech mi i to francouzské pivo bez příchutě něčeho sladkého přišlo celkem dobré.

Druhý den ráno jsme vyrazili na cestu. Najít místo na trhu v Langogne se však ukázalo být tvrdým oříškem. Uprostřed historického centra v uličkách jeden stánek vedl druhého a kde nebyl stánek, tam přijel někdo, rozložil na zemi deku a na ni veteš z půdy. Trhovci vykřikovali a vychvalovali své zboží, všude plno lidí, prostě nádherná atmosféra. Kromě obyčejných věcí, které by člověk našel i u nás na trhu (zelenina, ovoce, pečivo, oblečení atd. atd.) mě překvapilo místo, kde prodávali slepice. Člověk přišel, koupil si živou slepici, strčil ji do kartonové krabice a odnesl si nového domácího mazlíčka domů. a kromě toho žádní Vietnamci.

Strávili jsme tam celý den, Henry kutal do kamene, Margot vysvětlovala, co se na hradě vlastně děje, Petr žongloval a já rozdával letáčky a odpovídal jsem na otázky slovy, že nemluvím francouzsky a ukazoval na Margot nebo Henryho, jako že oni všechno vysvětlí. Kolem poledne se trhovci podívali na hodinky, kývli na sebe a najednou během čtvrt hodiny bylo tržiště úplně prázdné.

***

 

Asi týden potom za námi přišel Erik, že prý jestli s ním nezajdeme do Café, že by si s námi chtěl promluvit. Nejdřív jsme netušili, co by to mohlo být, protože jsme měli pocit, že nejsme příliš vítaní, nicméně večer se Erik přepnul z francouzštiny do angličtiny a naše pochybnosti rozprášil. Objednal nám belgické pivo (Pelforth), které podle něj bylo nejlepší, a povídal a povídal, že je skvělé, co tam děláme, a že se mu to moc líbí, a že neměl moc čas, aby si s námi popovídal. Také vyprávěl, že vede nějakou vysokou školu restaurátorství a tak podobně a vůbec to byl příjemně strávený večer.

Ten samý den přijeli i lidi z workcampu, se kterými jsme se měli stravovat. Chudáci byli ubytovaní až za vesnicí úplně pod kopcem, ale za to měli k dispozici záchody s mísou (po týdnu stráveném na “turku” oceníte její nesporné výhody) a sprchu, a nemuseli se jako my koupat v Loiře.

Byla to pestrá směsice lidí. Jeden z Francie, jednovaječná dvojčata z Belgie, dva z Anglie, dvě sympatické slečny ze St. Petěrburgu, Italka a Quebečanka. Koukali se na nás poněkud divně, protože zvyklí z Čech, trávili jsme v kostýmu celou dobu. Na západě je to pro ně něco neobvyklého. Tam skoční představení, v našem případě návštěvní hodiny na hradě, a všichni se hned převlékají do civilu. Prý to, co známe z bitev, že večer se všichni sejdou v táboře a chlastají spolu, si ve Francii vůbec nedovedou představit. Tam se po bitvě rychle převléknou a vlezou si do svých karavanů.

Nicméně postupem času jsme se s workempáky poněkud spřátelili. Zpočátku na nás koukali divně, když jsme snědli všechno na talíři, dostali přídavek a ještě měli hlad, zatímco ostatní nechali na talíři spoustu zbytků. Jenže pak začaly docházet zásoby práce také unavovala a když jsme odjížděli, nenechal na talíři zbytek už nikdo.

***

 

Přiblížil se den odjezdu Rikiho a Máji. Nezdařená zkouška z histologie si vybrala daň i na prázdninách. Jakoby to tušila i Hanka, protože z ničeho nic se na hradě opět objevila. Předtím odjela na seminář aikida, prý se nestihla ani rozloučit, protože ji odvezli až do Le Puy, ale na semináři se prý mluvilo pouze francouzsky (a to ona neumí) a prý vůbec nic moc, tak se vrátila.

Rozhodli jsme se, že majitelům Cefé u mostu přes Loiru (jak se příjemná kavárna jmenovala) předvedeme to, co ukazujeme na hradě. Na tak hodné a laskavé lidi totiž člověk narazí jen málokdy. Tak sek večeru sešli všichni z hradu (kromě workcampu) na zahrádce a chvíli před svítáním naši muzikanti zahráli, my zašermovali, potom se opět hrály české písničky (velmi oblíbené) i nečeské, když se snesla noc, ohromili jsme Francouze fireshow a pliváním ohně a hluboko do noci jim zpívali a hráli a byl to moc krásný večer. Druhý den ráno pak oba odjeli a my zůstali na hradě tři. O dva dny později dva, protože Hanka opět odjela.

Den na to přijel náš poslední komplic, Jakub. S ním jsme nacvičili scénku ve třech. Bohužel jsme měli příležitost předvést ji jenom jednou. Ale alespoň jednou jsem nebyl ten, kdo prohraje.

Usoudili jsme, že již příliš dlouho trčíme na jednom místě, vypůjčili si mapu a prozkoumali blízké okolí. Ačkoliv Francouzi jsou automobilový národ a i pouhých dvě stě metrů nezvládnou ujít pěšky, ale berou si na to auto, přesto mají ve Francii i turistické značení. Nemají barvy jako u nás, ale jména (například my jsme šli po GR 7), která také mají své významy, podle zkratky. Jedno prý znamená, že jde o lokální trasu, jiné že jde o cestu z okresu do okresu.

Nevím, jestli to je rozšířené po celé zemi, nicméně jsme za oněch čtrnáct dní potkali několik skupinek, které šly na výlet s oslíky. Na ně naložili vodu a nějaké těžší věci a šli na dvou nebo třídenní puťák. Dokonce mám dojem, že půjčovna oslíků byla i přímo v Goudetu.

My jsme však vyrazili bez oslíků, ale i tak to bylo pěkné. Turistické značení se od našeho liší sice menší frekvencí značek, nicméně na rozcestí je vždycky jasně ukázáno, kam jít – ta špatná cesta je totiž označena dobře viditelným křížkem.

Cesta se šplhala z kopce do kopce, až jsme se dostali k Arlempdes, kde stojí další zřícenina hradu, ale za vstup chtěli tři eura, tak jsme raději došli k Loiře a tam se vykoupali. Další cesta vedla opět do kopce, tentokrát k nedalekému hradišti z doby římské. Tady se ukázalo, že nejkratší cesta bývá opravdu málokdy nejlepší. Vyzkoušeli jsme si prodírání se džunglí i lezení po stěně, až jsme se dostali úplně nahoru… kde nás přivítal nějaký turista s igelitkou a paní v lodičkách. Porozhlédli jsme se po vrcholu, zjistili, že z hradiště nezbylo vůbec nic a vyrazili nazpátek po docela udržované cestě.

Poslední tři večery jsme měli nabyto. Nejdříve jsme byli pozváni na piknik na pláž k řece. Tam jsme zůstali až hluboko do rána. Den na to, 14. července, se v celé Francii slavilo výročí pádu Bastily (1789). V Le Puy měli ohňostroj (nic moc) a pak jsme jeli na bál… prostě taková vesnická tancovačka. Zůstali jsme až hluboko do noci. Třetí večer jsme byli pozváni na slavnostní večeři, protože přijela poslední skupinka lidí, kteří měli na hradě pracovat. Asi osm lidí z Quebecu. Tam jsme jim zazpívali Dva havrany a měli úspěch a také se vrátili až ráno.

Ve středu jsme s menší kocovinou vstali, dobalili a vydali se na cestu. Po čtrnácti dnech vedra a oblohy bez mráčku začalo pršet.

***

 

Tentokrát jsme se rozdělili už předem. Jakub zamířil do Paříže za svými známými, my na hranice. Sraz ve Strasbourgu byl stanoven na pátek. Jako první mi zastavil sympatický pán, který jel ale úplně někam jinam, tak mě vzal asi pět kilometrů k Le Puy a tam jsem zůstal ani ne půl hodinky a zastavilo mi další auto. V něm seděli tři mniši a přesto si mě narvali k sobě. Chvíli jsme se bavili francouzsky, ale pak už jim moje francouzština nejspíš začala trhat uši, tak se mě zeptali, jestli bych raději nechtěl mluvit anglicky. Dojeli jsme do Le Puy, oni zašli do kláštera a já počkal u auta, protože se nabídli, pokud mi nevadí zpoždění, že mě vezmou dál na sever.

Když jsme Le Puy opouštěli, u silnice stál Petr s cedulí Lyon. Tak jsme se opět setkali. Bylo ještě brzo odpoledne, tak jsme se rozhodli, že se zkusíme podívat do centra Lyonu. Nechali jsme se vysadit v St. Etienne, po dlouhém zkoumání systému městské hromadné dopravy jsme tramvají dojeli do centra, které bylo takové obyčejné a nijak nezajímavé a autobusem se svezli na nádraží. Jenže místo do vlaku nás posadili na autobus. A takových pět kilometrů před Lyonem jsme se zastavili a uvízli v dálniční zácpě. Místo odpoledne jsme dorazili do Lyonu kolem osmé, tak si už jen koupili lístek do Montluelu, který je asi deset kilometrů od města na sever, kde jsme chtěli pokračovat ve stopování. Tam jsme měli štěstí a hned kousek od nádraží měli benzínovou pumpu.

Druhý den ráno jsme začali, ale nebylo to valné. Petr opět chytil něco jako první, já zůstal na pumpě celé dopoledne. Zkoušel jsem se ptát i českých kamiónů, ale všichni prý vykládali zboží kousek odtamtud, a že prý na Čechy nejedou. Potom u mě opět zastavili páni od četníků, už jsem čekal, že se s nimi zase svezu jako na začátku naší cesty do Francie, ale jenom mi chtěli říct, ať zůstanu tam, kde jsem, že se na dálnici nesmí.

Jinak je rozdíl mezi policí a četníky. Policie spadá pod ministerstvo vnitra a řeší vraždy, drogy a tak dále, kdežto četníci (Gendenmarie) spadají pod ministerstvo obrany, mají vojenské hodnosti a starají se o pořádkovou službu, fungují například dopraváci nebo dálniční policie. Proto na dálnici narazíte spíš na četníky než na policisty. Pozor na tmavomodrá auta, některá z nich nemají ani majáček, zato spousta tmavomodrých aut s majáčkem četníci nejsou.

Nakonec mi po půl dni zastavil kluk z Drážďan, co jezdí pro firmu s motorkami do Marseille a zpět. Ten mě odvezl až do Mulhouse. Chvíli před tím, než jsme dojeli do města, jsme potkali všechny české kamióny, jak si to vesele míří do Čech. Na jazyku jsem měl hodně sprostých slov, ale pak jsem nad tím mávl rukou. Teď vím, že to byli ti zlí lidé, abych později mohl potkat ty hodné.

Ani nevím, jestli je lepší stopovat s cedulí nebo bez cedule. Občas jsem měl pocit, že nám nikdo nezastavil právě pro to, že nevěděl, co ona cedule s nápisem znamená, nebo si myslí, že to chcete vzít na jeden zátah a nevezmou vás ani ten kus cesty, který by vás normálně vzali.

Měl jsem s sebou už jen třicet jedna euro a za wochendeticket chtěli osmadvacet, nicméně jsem vsadil všechno na jednu kartu a rozhodl se do Strasbourgu dojet vlakem. Stálo mě to deset. Tam na nádraží jsem se také poprvé za celou dobu ve Francii zastyděl za to, že jsem z Čech. To když všechny místní kurvy mluvily mou mateřštinou.

Jenže tehdy jsem nemohl tušit, že Petr chytil stop až do Rozvadova (mobilní telefon má přeci jen občas i nějakou výhodu), takže jsem čekal celý pátek v Kehlu na nádraží a v sobotu ráno začal žebrat o zbývajících sedm euro, které jsem potřeboval na lístek. Překvapilo mě, že během pěti minut jsem měl stanovený obnos v ruce.

Když už jsem měl celý den, tak jsem se prošel po centru Kehlu, ale nijak mě to neoslnilo, protože to bylo typické německé město.

A pod naším mostem se zabydlel somrák, tudíž jsem musel spát asi tři sta metrů opodál pod jiným mostem v ostružiní. Alespoň jsem měl dobrou snídani.

V neděli ráno nasedl na vlak a opět vyrazil na svou odysseu skrz Německo. Ještě jsem pomohl nějakému francouzskému klukovi, který jel do Stuttgartu pracovat jako číšník, neuměl vůbec německy a ujel mu vlak. V šest jsem dorazil k Chebu.

Německý celník se tvářil poněkud nepřívětivě na mé kordy a kdybych neměl zvací dopis od Grega, asi by mě do Čech nepustili. Ale vše šťastně dopadlo a … BUM!

Na západě jsou nádraží čistá, příjemná, uklizená, vlaky jezdí přesně, prostě klídek pohodička. Cheb mě přivítal špínou, oprýskanými zdmi, rozbitými okny, na každém rohu somrák. Všechny pokladny měly zavřeno. První, co jsem slyšel: “Vlak intercity z Prahy bude mít půl hodiny zpoždění…”. Přesto, v porovnání se západem, jsou české dráhy neuvěřitelně levné. Oněch 220 km z Chebu do Prahy stálo v přepočtu něco přes tři eura, za poloviční vzdálenost z Mulhouse do Strasbourgu jsem dal deset.

Pohlédl jsem do téměř prázdné peněženky a zjistil, že na lístek do Prahy mi chybí šest korun. Hodná paní mi dala desetikorunu, takže jsem si koupil ještě dva rohlíky k večeři a v osm nastoupil na zrychlený vlak do Prahy. Všude dobře, doma nejlíp.

I když se mi po sladké Francii bude ještě dlouho stýskat.