Skřeti a elfové… víceméně podle Tolkiena

Stařičký a ironický článek o jedné z ras Tolkienovy Středozemě. Kdysi byl docela oblíben a ocitl na několika místech v tištěné podobě i elektronické. To bylo ještě v dobách, kdy tolkienovské kluby byly živé a o filmu se hovořilo jako o něčem, co k nám snad (ne)dorazí… Slabší povahy nechť se čtení zdrží, článek obsahuje některá expresivní vyjádření, která nemusí být pro každého přijatelná. Otištění většinou doprovázela poznámka redakce, že za psychické následky nese odpovědnost jenom autor a nezodpovědní čtenáři, kteří se do čtení pustí…

 

Část první: Skřeti

Skřeti jsou zasraná a zkurvená rasa. Mají černou krev a smyslem jejich životů je zlo. Zasraný zkurvený zlo, které šíří kolem sebe jako mor. Není na nich nic dobrého. Absolutně nic. Svého pána poslouchají jen proto, že se ho bojí, ne že by mu byli věrni. Zradí každého, koho mohou.
Říká se, že pocházejí ze stejný zkurvený rasy jako zasraný elfové – mezi námi, je to úplně stejná pakáž. Temný pán prý několik elfounů zajal a mučil je tak, až pokřivil nejen jejich tělo, ale i ducha. Konečně tak elfové získali svou pravou podobu a mohli se přestat přetvařovat…
Síla skřetů není v síle jednotlivce, ale v síle většiny. Bojují ve velkých počtech a na jednoho člověka padne několik desítek skřetů. Jsou obrovskou armádou, která protivníka rozdrtí pouhým počtem, ne bojovým uměním.
Z počátku se zajatým elfům podařilo utéci a chtěli se vrátit zpět, ke svým druhům, ale “nepokřivení” elfové je zahnali šípy pryč. Tak se ukázala práva povaha těch zkurvenejch hajzlů. A skřeti jim začali oplácet stejně. Začaly hořet lesy, začala téci krev. Potom byl Temný pán poražen a na nějaký čas zavládl klid. Skřeti zalezli do zasranejch děr v zemi a neodvažovali se vystrčit ani nos. Jenže netrvalo dlouho a v Mordoru povstal Sauron. Skřeti se začali stahovat do země zaslíbené a začali se formovat do nové armády.
A začala zkurvená Válka o Prsten. To už se po Středozemi pohybovala “apgrejdovaná” verze skřetů- slavní skurut-hai. Ještě větší zmrdi než jejich slabší bratříčci. Stávali se buď veliteli jednotek normálních skřetů nebo tvořili elitní jednotky.
Během Válek o Prsten se dalo rozlišit několik klanů – Mordorští skřeti se znakem rudého oka, Sarumanovi skřeti, co měli ve znaku bílou ruku, a skřeti z Mlžných hor. Samozřejmě všichni bojovali na stejné zkurvené straně.
Skřeti se vraždili a zabíjeli mezi sebou, jejich zažloutlé tesáky byly zbarvené černou krví slabších bratrů, na jejich pařátech byla krev nespočetných obětí. Byla to zkurvená a zasraná rasa, která nikdy ani neměla mít právo existovat.

Poznámka autora: ačkoliv je text poněkud zabarven osobními zkušenostmi autora s touhle zkurvenou rasou, přesto obsahuje fakta v nezměněné podobě a odpovídající skutečnosti.

 

Část druhá: Elfové

Skřeti… Elfové… Národ bratříčků. Volně navazujeme na minulé číslo. Teď je řada na elfech.
Byli zde první. Protekční děti Ilúvatarovy. Vzešli z měsíčního svitu, křehcí a vznešení. Milovali přírodu, milovali sami sebe. A Valar na ně dohlíželi a když měli elfové problém, řešili jej za ně. A když Středozemě dospěla ke konci třetího věku a elfové byli zoufalí a ztracení, raději je Valar odvedli do zemí nesmrtelných. Asi aby byli elfové zbaveni té přítěže přemýšlet a rozhodovat se, řešit potíže a učit se soužití s jinými národy.
Elfové nebyli příliš tolerantní. Vědomi si svého prvenství povýšeně přehlíželi ostatní rasy a když s nimi museli jednat, až na světlé výjimky nešlo nikdy o pravé přátelství. Vždyť i svou říši Beleriand uzavřeli všem kromě elfů samotných. Proč myslíte, že je tak zdůrazňováno přátelství mezi Legolasem a Gimlim (konečně vysvětleného v Gothmogovském Pánu prstenů)?
A pak tu máme jejich skřetí bratříčky. Naoko se nenávidí, ale v nitru jsou stejní. Bojují mezi sebou, elf proti elfovi, i když přitom neteče krev jako u skřetích bratříčků; přesto bojují. O vládu. O moc.
Elfové jsou jemní… Až příliš jemní. Proti gotické temnotě lidí a trpaslíků vystupuje velmi jasně římská bělost elfích staveb a činů. Jsou jemní. Citliví. Vše jakoby měli utkané z pavučin. Vše je tak hebké. Tak změkčilé.
A dál, střípky elfského poznání. Zůstaňte s námi. V dávných časech část elfů odešla do země Valinor, část jich zůstala ve Středozemi ozářené měsíčním svitem. A pak se zase ti, kteří odešli, chtěli vrátit. Tekla při tom krev. Tady je vidíte. Jak nedostanou to, co chtějí, je zle.
Vrátili se a neměli se rádi. Typický elfové. Jedni se cítili lepšími než ti druzí a ty druhé to štvalo. Tak se spolu nebavili. Jenže ouha – průser. Objevil se Morgoth a posílal skřetí bratříčky. Tekla další krev. Tak se psaly dějiny Středozemě až dospěly tam, kde je všichni známe, ke konci třetího věku.
Tolik v kostce elfové. Na závěr, nemám elfy rád. Přijdou mi teplí. Nemám rád ani skřety, prostě proto, že je nenávidím. Přesto obě rasy miluji. To je takový strašně složitý vztah, který nechápu ani já sám. Nehledejte v tom logiku. Toť vše. Ať žije čtvrtý věk!

Poznámka autora: v tuto chvíli jsou asi dvě hodiny v noci a cítím se velmi unaven. Knihy, ze kterých bych měl čerpat, jsou příliš daleko dva kroky ode mne. A má paměť, říká se, není nejlepší. Omlouvám se. Proto tento článek čtěte jen tehdy, nemůžete-li se plně soustředit… Abyste nebyli zklamáni nevalnou kvalitou. Děkuji.